29 Odo 424/2001-120 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně I.-T., R. t. a., proti žalovanému I. V. B., o zaplacení částky 1,450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 286/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2001, č.j. 7 Cmo 687/2000-100, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7.4.2000, čj. 22 Cm 286/96-69, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 1,450.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobkyně zastoupená advokátkou podala proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a zároveň rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Konkrétně namítá, že soudy neprovedly důkazy, jejichž provedení dovolatelka navrhovala a dále, že soudy nesprávně zhodnotily postavení žalovaného a nezabývaly se úmyslem dovolatelky při složení finanční částky. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237, 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení § 239 o. s. ř. O případ podřaditelný ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci. Podle § 239 o. s. ř. dovolání rovněž přípustné není, neboť odvolací soud ji výrokem svého rozsudku nevyslovil a žalobkyně návrh na vyslovení přípustnosti nepodala. Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nímž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst.1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 3. ledna 2002 JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r. předsedkyně senátu