Za rozhodnutí ve věci samé, ve smyslu ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) až h) tr. ř., nelze považovat rozhodnutí nadřízeného soudu, kterým byla zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci návrhu na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

3 Tdo  359/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2002 o dovolání obviněného J.  D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne  21. 3. 2002, sp. zn. 10 To 12/02, jako soudu druhého stupně ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem  pod  sp. zn.  1 Nt 64/2001  t a k t o : Podle  § 265i  odst. 1  písm.  a)  tr. ř.  se dovolání  o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2002,  č. j.  1 Nt  64/2001-16, bylo o návrhu obviněného J. D. na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990  Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto tak,  že se tento návrh podle  § 6  odst. 1  a § 9  citovaného  zákona  zamítá. O stížnosti, kterou obviněný J. D. proti předmětnému usnesení podal, rozhodl ve druhém stupni  Vrchní soud v Praze usnesením ze dne  21. 3. 2002,  sp. zn. 10 To 12/02, jímž podle  § 148  odst. 1  písm. c)  tr. ř.  podanou stížnost jako nedůvodnou  zamítl. Obviněný J. D. podal prostřednictvím obhájce v dané věci ve lhůtě stanovené v § 265e  odst. 1  tr. ř.  dovolání  směřující proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze. Tento mimořádný opravný prostředek dovolatel uplatnil z důvodů uvedených v ustanovení  § 265b  odst. 1  písm. b), e), f), g), k)  tr. ř.  V odůvodnění dovolání poukázal zejména na to,  že soudy obou stupňů při svém rozhodování porušily „formální a materiální obecně závazné právní předpisy“ a za těchto okolností nezjistily objektivní skutkovou podstatu, když se spokojily pouze s formálními a nevěrohodnými důkazy,  což znamená, že  ve věci rozhodly neobjektivně a nikoliv nepodjatě. Konstatované vady  přitom nebyly odstraněny ani v řízení,  jež bylo vedeno na podkladě podané stížnosti. V petitu svého dovolání proto obviněný J. D. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem  ze dne 9. 1. 2002,  sp. zn. 1 Nt 64/2001 a poté aby bylo podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,  ve znění pozdějších předpisů,  rozhodnuto o jeho plné rehabilitaci. Dále navrhl, aby „obdržel ve smyslu § 4  zák. č. 198/1993  Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, morální zadostiučinění formou veřejné omluvy v celostátních denících od soudců Š. a M.“ K věci se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která poukázala na to, že dovolání směřuje proti pravomocnému rozhodnutí týkajícímu se postupu podle zákona o soudní rehabilitaci, což znamená, že dovoláním není napadáno rozhodnutí ve věci samé uvedené v ustanovení  § 265a  odst. 2  písm. a) – h)  tr. ř.  Na tomto základě pak navrhla, aby dovolací soud podané dovolání v neveřejném zasedání (§ 265r  odst. 1  písm. a/  tr. ř.)  podle  § 265i  odst. 1  písm. a)  tr. ř. jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v posuzované věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v   § 265a  tr. ř. Podle  § 265a  odst. 1  tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení § 265a  odst. 2  písm. a) – h)  tr. ř.  jsou  taxativně  vyjmenována rozhodnutí, která zákon považuje za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání. Rozhodnutí, jež v posuzované věci vydal Krajský soud v Ústí nad Labem v řízení o návrhu obviněného J.  D. na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/90 Sb., ve znění pozdějších předpisů není v ustanovení  § 265a  odst. 2  písm. a) – g)  tr. ř. uvedeno. Z tohoto důvodu nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ani rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který zamítl podanou stížnost, neboť podle  § 265a  odst. 2  písm. h)  tr. ř.  se  rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek, považuje za rozhodnutí ve věci samé jen pokud takový opravný prostředek směřoval proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a  odst. 2  písm.  a) – g)  tr. ř. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dovoláním bylo napadnuto rozhodnutí, proti kterému zákon dovolání podle  § 265a  tr. ř. nepřipouští. Podle  § 265i  odst. 1  písm. a)  tr. ř.  Nejvyšší soud dovolání odmítne, není-li přípustné. Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného J. D. tak, že je jako nepřípustné odmítl, přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením  § 265r  odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný  (§ 265n  tr. ř.). V Brně dne  13. srpna 2002 Předseda senátu : JUDr. Eduard Teschler