5 Tz 308/2001 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší soud České republiky projednal dne 10. ledna 2002 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Š. R., proti výroku o trestu v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 12 To 545/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 311/2000, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu t a k t o : Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 12 To 545/2000, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. řádu a § 35 odst. 2 tr. zák. v neprospěch obviněného Š. R. Citovaný rozsudek s e z r u š u j e ve výroku o trestu. Zároveň se zrušují všechna další rozhodnutí, která na zrušenou část tohoto rozsudku obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejím zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 1 T 311/2000, byl obviněný Š. R. uznán vinným: 1. trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 13. 5. 2000 kolem 01.10 hod. v domě č. p. 17 a na dvorku u tohoto domu v obci K., okr. M., v podnapilém stavu ohrožoval sekyrou svou matku V. R., a družku R. B., kterou též bil, a oběma vyhrožoval zabitím, 2. trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., které spáchal tím, že v téže době a na témže místě a poté i na ulici před domem č. p. 17 napadl přivolanou policejní hlídku, která proti němu zakročovala, a to tak, že nstržm. A. D. udeřil pěstí do obličeje a nstržm. J. Š. a nprap. K. B. ohrožoval sekyrou, přičemž odzbrojen byl až za použití služebního psa, a toto vše činil ve snaze odvrátit proti němu směřující služební zákrok. Za to byl obviněnému Š. R. uložen podle § 155 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl zrušen výrok o trestu uloženém rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7. 2000, č. j. 6 T 105/2000-40, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Proti citovanému rozsudku okresního soudu si podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 12 To 545/2000, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu byl napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o vině trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák., popsanými v bodě 1., a ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu byl obviněný při nezměněném výroku o vině trestnými činy útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (popsanými v bodě 2. napadeného rozsudku) uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák., který spáchal tím, že dne 13. 5. 2000 kolem 01.10 hod. v domě č. p. 17 v K., okr. M., v podnapilém stavu ohrožoval sekyrou svou matku V. R. a družku R. B., kterou zbil, přičemž oběma vyhrožoval zabitím. Za to byl obviněný Š. R. odsouzen podle § 155 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. 6 T 105/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Z přílohového spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 6 T 105/2000 vyplývá, že rozsudkem tohoto soudu téže spisové značky ze dne 3. 7. 2000 byl obviněný Š. R. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. tím, že dne 15. 3. 2000 v době kolem 16.00 hod. společně s dalšími třemi doposud neustanovenými osobami se vloupal do objektu společnosti 2 JCP, a. s., Š., v obci R., okr. L., a to tím způsobem, že prostříhali díru v oplocení, odkud posléze odcizili příruby s kroužky z nerezové oceli v hodnotě ve výši 95 351,- Kč, a to ke škodě shora uvedené společnosti, přičemž na místě činu byl přímo zadržen ostrahou objektu, kdy ostatní osoby z místa utekly a tyto se nepodařilo zadržet. Za to byl obviněnému uložen podle § 247 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stejnopisy tohoto rozsudku byly doručeny Okresnímu státnímu zastupitelství v Litoměřicích, obviněnému Š. R., jeho tehdejšímu obhájci a poškozené společnosti 2 JCP, a. s., a na prvopisu rozsudku je vyznačeno, že nabyl právní moci dne 16. 8. 2000; proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které u veřejného zasedání odvolacího soudu dne 16. 8. 2000 vzal zpět a zpětvzetí odvolání bylo usnesením předsedy senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 6 To 521/2000, vzato na vědomí. Ze spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 4 Nc 785/85 je pak patrné, že rozsudkem tohoto soudu uvedené spisové značky ze dne 23. 5. 1990 byl Š. R. zbaven způsobilosti k právním úkonům v plném rozsahu. Rozsudek nabyl právní moci dne 11. 7. 1990. Z obsahu citovaného spisu vyplývá, že dosud nedošlo k žádné změně tohoto rozsudku. Podle listiny o ustanovení opatrovníkem, vydané Okresním soudem v Mělníku ze dne 27. 11. 1990 pod sp. zn. P 152/90, byla Š. R. podle § 192 občanského soudního řádu ustanovena opatrovníkem V. R. (viz č. l. 107a trestního spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 1 T 311/2000). Proti výroku o trestu v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 12 To 545/2000, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Š. R. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že napadeným rozhodnutím a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. řádu a v ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. V odůvodnění ministr spravedlnosti upozornil na nutnost, aby bylo v případě ukládání souhrnného trestu zkoumáno, zda dřívější rozsudek, ke kterému má být souhrnný trest ukládán, nabyl právní moci, přičemž tuto otázku je třeba řešit jako předběžnou podle § 9 odst. 1 tr. řádu a učinit ji předmětem dokazování. Ministr spravedlnosti dále zdůraznil, že obviněný Š. R. byl výše zmíněným rozhodnutím zbaven způsobilosti k právním úkonům a byla mu soudem ustanovena jako opatrovnice jeho matka V. R., které však nebyl doručen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. 6 T 105/2000. V důsledku tohoto vadného postupu podle názoru ministra spravedlnosti rozsudek nenabyl právní moci a ve vztahu k němu nemohl být ukládán souhrnný trest. Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil vytýkané porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2002) zákonnost a odůvodněnost výroku o trestu v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a to v rozsahu a z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud zjistil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného Š. R., a to v podstatě tím způsobem a v rozsahu, jak mu důvodně vytýká stížnost pro porušení zákona. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností: V posuzovaném případě byl obviněnému Š. R. uložen napadeným rozsudkem souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák., a to jak za trestné činy, jimiž byl uznán vinným v této trestní věci, tak i za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. 6 T 105/2000, přičemž zároveň byl zrušen výrok o trestu v tomto naposled citovaném rozsudku včetně dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících. Postupovat podle § 35 odst. 2 tr. zák. a uložit obviněnému souhrnný trest však může soud jen za předpokladu, jestliže je zde vícečinný souběh trestných činů a dřívější odsuzující rozsudek týkající se téhož obviněného je již pravomocný (viz rozhodnutí pod č. 27/1971-III. Sb. rozh. tr.), přičemž právní moci musí nabýt i výrok o trestu, který má být uložením souhrnného trestu zrušen. Okolnosti odůvodňující uložení souhrnného trestu pak musí být předmětem dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 a § 89 odst. 1 písm. d) tr. řádu (srov. rozhodnutí pod č. 40/1971 Sb. rozh. tr.). Proto je zpravidla třeba opatřit příslušný trestní spis týkající se dřívějšího odsouzení (viz rozhodnutí pod č. 12/1994 Sb. rozh. tr.), a to mimo jiné i z důvodu, aby bylo patrné, zda rozsudek ohledně tohoto dřívějšího odsouzení nabyl právní moci, kdy se tak stalo, popřípadě zda nebyl zrušen v pozdějším řízení (např. o mimořádném opravném prostředku). Teprve na podkladě trestního spisu o dřívějším odsouzení pak lze tyto otázky vyřešit jako otázky předběžné ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu. Z dosud provedených důkazů a z výše popsaných časových souvislostí je zatím nesporné, že trestné činy, kterými byl obviněný Š. R. uznán vinným a jichž se týkají citované odsuzující rozsudky Okresního soudu v Litoměřicích a Okresního soudu v Mělníku (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze), jsou ve vícečinném souběhu, protože první z nich spáchal dne 15. 3. 2000 [trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák.], další pak dne 13. 5. 2000 [trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák., útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.], aniž byl mezi nimi vyhlášen jakýkoli odsuzující rozsudek; tyto rozsudky jsou ze dne 3. 7. 2000 a ze dne 10. 10. 2000. Proto úvaha o nutnosti ukládání souhrnného trestu byla namístě, neboť mezi uvedenými trestnými činy je vícečinný souběh. Pochybení Krajského soudu v Praze, jakož i před ním rozhodujícího Okresního soudu v Mělníku však spočívá v tom, že nebyla věnována potřebná pozornost otázce, zda dřívější z odsuzujících rozsudků, tj. rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. 6 T 105/2000, skutečně nabyl právní moci, jak bylo výše zdůrazněno. Přestože v posuzovaném případě si Okresní soud v Mělníku opatřil spis Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 6 T 105/2000 a provedl jím důkaz v hlavním líčení, nevyvodil z jeho obsahu důsledky ovlivňující možnost uložení souhrnného trestu právě v otázce, zda rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. 6 T 105/2000, nabyl právní moci. O tom, že se tak nestalo, svědčí především skutečnost, že obviněný Š. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 5. 1990, sp. zn. 4 Nc 785/85, který nabyl právní moci dne 11. 7. 1990 a dosud nebyl změněn, podle § 10 odst. 1 občanského zákoníku zbaven způsobilosti k právním úkonům v plném rozsahu. Podle § 27 odst. 2 občanského zákoníku byla Š. R. soudem ustanovena opatrovníkem jeho matka V. R., která je jeho zákonným zástupcem též ve smyslu § 34 odst. 1 tr. řádu. Zákonnému zástupci obviněného, jenž byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, pak přísluší významná procesní práva, včetně práva podávat za obviněného opravné prostředky. Podle § 130 odst. 2 tr. řádu musí být zákonnému zástupci rovněž doručen opis rozsudku. Přitom jak je z obsahu příslušného spisu patrné, citovaný rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. 6 T 105/2000, nebyl doručen V. R. jako zákonnému zástupci obviněného. Bez doručení rozsudku soudu prvního stupně všem oprávněným osobám, které ho mohou napadat odvoláním, nemůže takový rozsudek nabýt právní moci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozsudek nabývá právní moci za splnění všech zákonných předpokladů podle § 139 tr. řádu. Na uvedených závěrech nic nemění ani okolnost, že Okresní soud v Litoměřicích v trestní věci jím projednávané pod sp. zn. 6 T 105/2000 patrně vůbec nevěděl o zbavení obviněného Š. R. způsobilosti k právním úkonům a o ustanovení jeho matky V. R. zákonným zástupcem (opatrovníkem), byť to mohlo být signalizováno údaji obsaženými ve spise v uvedené věci, podle nichž obviněný neumí číst ani psát. Obviněnému totiž nemůže být na újmu, jestliže se orgány činné v trestním řízení včas nedozví o jeho zbavení způsobilosti k právním úkonům a o zastupování zákonným zástupcem (opatrovníkem), protože k těmto okolnostem je třeba přihlížet z úřední povinnosti. Vyplývá to ze skutečnosti, že podle § 159 odst. 2 občanského soudního řádu je výrok pravomocného rozsudku (tj. v daném případě rozsudku, jímž byl obviněný Š. R. zbaven způsobilosti k právním úkonům) závazný pro všechny orgány včetně orgánů činných v trestním řízení a výrok pravomocného rozsudku o osobním stavu [kterým se rozumí i způsobilost k právním úkonům – srov. § 80 písm. a) občanského soudního řádu] je dokonce závazný pro každého. Ostatně proto ani orgány činné v trestním řízení podle § 9 odst. 2 tr. řádu nejsou oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu. Naopak, jak již bylo výše uvedeno, jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu je třeba při ukládání souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. vyřešit, zda dřívější odsuzující rozsudek za sbíhající se trestný čin nabyl právní moci. Přestože nejde o otázku viny, soud rozhodující později zde není vázán tím, zda a jak případně již bylo na písemném vyhotovení dřívějšího rozsudku vyznačeno nabytí právní moci. Vyznačení právní moci na rozsudku založeném ve spisu se totiž provádí neformálním postupem podle § 23 vyhlášky č. 37/1992 Sb., kterou se vydává jednací řád pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, na stejnopisech rozsudku pak postupem metodicky upraveným v § 18 vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy. O tom, zda určitý rozsudek nabyl právní moci, popřípadě kdy se tak stalo, se tedy nevydává žádné rozhodnutí, které by samo nabývalo právní moci a jež by bylo pro posouzení této předběžné otázky závazné. Vyznačení právní moci na písemném vyhotovení dřívějšího rozsudku tudíž nemůže být jediným hlediskem pro posouzení, zda a kdy skutečně tento rozsudek nabyl právní moci, a to též z důvodu, že – jak tomu bylo i v posuzovaném případě – dodatečně mohou vyjít najevo okolnosti, které vyvracejí původní údaje o nabytí právní moci. Na základě všech rozvedených skutečností Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil porušení zákona v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. řádu a § 35 odst. 2 tr. zák., k němuž došlo výlučně v neprospěch obviněného Š. R. tím, že mu byl uložen souhrnný trest, ačkoli pro takové rozhodnutí nebyly splněny všechny zákonné podmínky. Obviněnému byl totiž uložen souhrnný trest i za tu část sbíhající se trestné činnosti, ohledně níž ještě nebyl pravomocně uznán vinným a odsouzen. Přitom odvolací soud nesplnil důsledně svou přezkumnou povinnost, zmíněnou vadu rozsudku soudu prvního stupně neodstranil, přestože správně z podnětu odvolání částečně zrušil tento rozsudek, ovšem sám rozhodl o uložení souhrnného trestu obviněnému Š. R. způsobem, který je zatížen stejnou vadou. Podle § 269 odst. 2 tr. řádu pak Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, napadený stížností pro porušení zákona, ve vadném výroku o trestu zrušil. Zároveň byla zrušena i další rozhodnutí, která na zrušený výrok rozhodnutí obsahově navazují, jestliže jejich zrušením pozbyla podkladu. Protože ve věci je nutno učinit rozhodnutí nové, přikázal Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Praze, aby jako soud odvolací věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jeho úkolem bude opětovně rozhodnout v potřebném rozsahu o podaném odvolání obviněného, pokud jde o uložení trestu, a za tím účelem vyčkat, až dřívější odsuzující rozsudek za sbíhající se trestný čin spáchaný obviněným nabude právní moci, popřípadě s ohledem na to, že obviněný byl vzat do vazby, iniciovat potřebná opatření, aby se tak co nejdříve stalo. Jelikož Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen výlučně v neprospěch obviněného Š. R., nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 273 tr. řádu). Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. ledna 2002 Předseda senátu: JUDr. František P ú r y