11 Tcu 197/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal dne 4. listopadu 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o : Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky R. H. rozsudkem Obvodového soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo ze dne 9. 9. 1998, sp. zn. 219 Ls 142 Js 36746/98, a to pro trestný čin výdělečného podloudného převádění cizinců ve dvou případech, v jednom případě v souběhu s krádeží a paděláním listin podle § 92a odst. 1 č. 1, 2 odst. 2 č. 1, § 92 odst. 1 č. 1 a 6 německého cizineckého zákona, § 25 odst. 2, § 52 odst. 1, § 53 odst. 1, § 69 odst. 1, § 69b odst. 1, § 242 odst. 1, § 267 odst. 1 německého trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců a k odnětí řidičského oprávnění na dobu jednoho roku a šesti měsíců. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodového soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo ze dne 9. 9. 1998, sp. zn. 219 Ls 142 Js 36746/98, jenž nabyl právní moci dne 13. 1. 1999, byl R. H. uznán vinným trestným činem výdělečného podloudného převádění cizinců ve dvou případech, v jednom případě v souběhu s krádeží a paděláním listin podle § 92a odst. 1 č. 1, 2 odst. 2 č. 1, § 92 odst. 1 č. 1 a 6 německého cizineckého zákona, § 25 odst. 2, § 52 odst. 1, § 53 odst. 1, § 69 odst. 1, § 69b odst. 1, § 242 odst. 1, § 267 odst. 1 německého trestního zákona. Uvedené trestné činnosti se dopustil podle zjištění soudu tím, že 1. dne 11. 6. 1998 v časných ranních hodinách, společně s jinak stíhaným M., za tímto účelem vypůjčeným malým nákladním automobilem české SPZ LIB 32-78, kterou předtím vyměnili za německou poznávací značku DD – MM 164, kterou odšrouboval jinak stíhaný M. z jiného osobního vozu v městské části P., a jeli do H., do bezprostřední blízkosti česko-německé hranice, kde u hotelu W. naložili větší počet neznámých cizinců z třetích států, kteří předtím přicestovali pěšky přes česko-německou hranici na spolkové území, a podle předchozí domluvy se až do svého naložení v lese skrývali, a dopravili je dle pověření do B., přičemž se v malém nákladním automobilu nenacházela ani sedadla, ani jiné možnosti a osoby se nacházely bez zajištění na nákladní ploše automobilu. Po svém návratu obdržel od zadavatele 300,- DM, které našel ve schránce na dopisy. 2. dne 13. nebo 14. 6. 1998 přicestoval opět vypůjčeným malým nákladním vozem české státní poznávací značky LIB 32-78 do Spolkové republiky Německo, kde odcizil státní poznávací značku DD-K 4022, aby ji opět vyměnil za českou poznávací značku, kterou schoval a dne 15. 6. 1998 se vypravil do Hohwald, kde naložil dvacetdva jugoslávských státních příslušníků, kteří předtím přicestovali pěšky přes česko-německou hranici, aby je dopravil do B., přičemž měli k sezení jen nezajištěnou nákladní plochu. Za to mu byla zadavatelem slíbena odměna ve výši 500,- DM. Za tyto trestné činy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců a bylo mu na stejnou dobu odňato i řidičské oprávnění. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky. Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů. Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák.). V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. R. H. se pro finanční prospěch podílel na ilegální přepravě většího počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Rovněž je třeba přihlédnout k okolnostem a způsobu převážení cizinců. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody již v nikoliv zanedbatelné výši. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 4. listopadu 2003 Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík