20 Cdo 1211/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Č. p. Ř. b. d. P. M. v J., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. S., správci konkursní podstaty původně žalované S. a. s., v likvidaci, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 225/98, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.1.2002, č.j. 10 Co 363/2001-91, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání. Dospěl k závěru, že doposud provedené dokazování neposkytuje dostatečný podklad pro závěr, že případný smír není v rozporu s právními předpisy kogentní povahy či zda je neobchází. Žalobkyně (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž jde o „věc po právní stránce zásadního významu“. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně byla vydána po 1.1.2001, projednal Nejvyšší soud dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., dále jen „o.s.ř.“ (srov. jeho bod 17. části dvanácté, hlavy I). Na majetek žalované byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13.8.2001, č.j. 45 K 35/2000-448, prohlášen konkurs; k výzvě Nejvyššího soudu (usnesením ze dne 15.5.2003, č.j. 20 Cdo 1211/2002-106, 107) jak žalobkyně tak ustanovený správce konkursní podstaty původní žalované navrhli (podáním ze dne 6.6.2003, resp. 29.5.2003), aby v řízení bylo pokračováno (§ 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Podle § 236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. jsou k založení přípustnosti dovolání nepoužitelná zcela zjevně, neboť napadené usnesení pod ta, jež jsou zde vyjmenována - jako rozhodnutí proti kterým je dovolání přípustné - podřadit nelze. Totéž platí o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. již proto, že usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím měnícím, resp. rozhodnutím potvrzujícím za podmínky, že dřívějším rozhodnutím soud prvního stupně rozhodl jinak. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínka, aby se jednalo o rozhodnutí ve věci samé, však v daném případě splněna není; oba soudy se vyjádřily (záporně) toliko k možnosti určité procesní formy rozhodnutí (rozsudku pro uznání), nikoli však k tomu, o co je vedeno řízení, resp. co je jeho předmětem (zda žaloba o určení vlastnictví je či není důvodná). Proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na vydání rozsudku pro uznání je přípustné pouze odvolání (jde o rozhodnutí okresního soudu, ve vztahu k němuž není stanoveno, že odvolání přípustné není); jiné opravné prostředky však nepřicházejí v úvahu. Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází ze situace, kdy žalobkyně procesně zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly ( §146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věta první, o.s.ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 26. září 2003 JUDr. Vladimír Kurka, v. r. předseda senátu