20 Cdo 1608/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. T., a.s., proti povinnému P. V., prodejem movitých věcí, pro 170.815,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 E 480/98, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2002, č.j. 22 Co 4/2002-20, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného. Povinný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu „se opírá o rozhodnutí vydané v rozporu se zákonem“, neboť vykonávaný platební rozkaz byl vydán na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, a odpor proti němu byl odmítnut nedůvodně. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno dne 27.8.1998, bylo namístě o odvolání rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, pročež soud dovolací postupoval shodně (viz výše). Dovolání není přípustné. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o.s.ř. O žádný takový případ v těchto zmíněných ustanoveních v dané věci nejde. Ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takové vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.) v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají. Dovolání není přípustné ani podle § 238a odst. 1 o.s.ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ až f/ tohoto ustanovení. Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením § 239 o.s.ř., neboť ji ve svém rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil (odstavec 1), resp. že potřebný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl vznesen (odstavec 2). Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání jako nepřípustné odmítl. Povinný podáním nepřípustného dovolání z procesního hlediska zavinil, že bylo odmítnuto; oprávněné, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však tyto náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Tomu odpovídá ve smyslu § 146 odst. 2, věty první ( per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o.s.ř výrok o tom, že žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení nemá právo. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 26. června 2003 JUDr. Vladimír K u r k a , v.r. předseda senátu