20 Cdo 940/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. T., a.s., proti povinnému J. K., prodejem movitých věcí, pro 31.555,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky Valašské Meziříčí pod sp. zn. 2 E 3638/99, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.8.2000, č.j. 10 Co 816/2000–59, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Povinný podáním, adresovaným Nejvyššímu soudu (jež označil jako „napadení usnesení okresního a krajského soudu“), vyjádřil s tímto výsledkem exekučního řízení nesouhlas, oponuje především výši peněžité částky, jež mu v předcházejícím správním řízení byla uložena zaplatit. Soud prvního stupně ustanovil povinnému zástupcem advokáta, jehož dalším usnesením vyzval – mimo jiné – aby doplnil podání povinného uvedením dovolacích důvodů, jakož i důvodů, pro které dovolání pokládá za přípustné. Zástupce povinného na tuto výzvu neodpověděl. Za této situace Nejvyšší soud s podáním povinného naložil jako s dovoláním (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001 – dále jen „o.s.ř.”). Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští; přípustnost dovolání proti usnesení je upravena v ustanoveních § 237, § 238a a § 239 o.s.ř. O žádný z důvodů přípustnosti dovolání vyjmenovaných v § 238a o.s.ř. v dané věci nejde; ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ nepřichází v úvahu proto, že napadené usnesení není usnesením měnícím (ale potvrzujícím), a ustanovení § 238a odst. 1 písm. b/ až f/ proto, že je nelze podřadit těm, jež jsou zde (jako usnesení, proti nimž je dovolání přípustné) vyjmenována. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 1, 2 o.s.ř., jež dopadá na případy potvrzujících rozhodnutí, neboť odvolací soud výrokem usnesení přípustnost dovolání nevyslovil, a povinný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal. Protože vady řízení podle § 237 odst. 1 o.s.ř. nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, není dovolání přípustné ani podle tohoto ustanovení. Dovolání, které není přípustné, nemůže Nejvyšší soud než podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; oprávněné, jíž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. března 2003 JUDr. Vladimír Kurka, v. r. předseda senátu