NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 26 Cdo 1594/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R. K., proti žalované SPŠT v J., o návrhu žalobce na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 325/98, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 1999, č. j. 25 Co 275/99-44, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575.- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) potvrdil usnesení ze dne 9. 3. 1999, č.j. 6 C 325/98-35, jímž Okresní soud v Semilech (soud prvního stupně) zamítl žalobcův návrh na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 1 C 454/93. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že důvody pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř. nejsou naplněny. Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl žalobce (nezastoupen advokátem) včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) a f) o.s.ř., a jež odůvodňuje poukazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. a), b) c) a d) téhož zákona. Uvádí, že „za rozhodné považuje § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., což představuje zajištění důkazů“, když je bez své viny nemohl v původním řízení použít. Uvádí dále, že „rovněž důležitou věcí je, že ve věci č. j. 1 C 454/93 již bylo pravomocně rozhodnuto“, a dovozuje existenci vady řízení podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., a dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Poukazuje na obsah svého odvolání a uvádí, že v této věci se dopustil trestné činnosti jak předseda Okresního soudu v Semilech Mgr. S. S., tak i předsedkyně senátu JUDr. Z. J. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K výzvě soudu prvního stupně sdělil advokát Mgr. J. J., který byl žalobci ustanoven pro dovolací řízení, že se „v plném rozsahu ztotožňuje s podáním žalobce, a to co odůvodnění i petitu“. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání. Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 31. srpna 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v souzené věci nejde. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení. Použitelnost ustanovení § 239 o. s. ř. není dána již proto, že usnesení o povolení (případně nepovolení) obnovy řízení, a tedy ani usnesení odvolacího soudu, jímž bylo takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod poř. č. 61). Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, jež činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je dovolací soud povinen podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) - c), e) a g) o. s. ř. v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, zbývá tedy posoudit, zda řízení trpí vadami, jež namítá dovolatel. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení. Aby předmětnému řízení vedenému pod sp. zn. 6 C 325/98 bránila překážka věci rozsouzené (rei iudicatae) či rozepře zahájené (litispendence), muselo by již o povolení obnovy řízení (původního, vedeného u téhož okresního soudu pod sp. zn. 1 C 454/93) být rozhodnuto, případně by o povolení obnovy původního řízení již muselo být zahájeno řízení jiné (než předmětné). Protože však nic takového netvrdí ani sám dovolatel, lze uzavřít, že vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dané řízení netrpí a dovolání podle tohoto ustanovení tudíž přípustné není. Řízení netrpí ani vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Jak dovodila již ustálená judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49), jde totiž od účinnosti zákona č. 238/1985 Sb. o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoli tedy při rozhodování, a byl-li tento postup nesprávný. „Postupem soudu v průběhu řízení“ ve smyslu výše citovaného ustanovení je tedy činnost soudu, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli jeho vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Ztotožňuje-li tudíž dovolatel vadu řízení se soudním rozhodnutím, nejde o případ podřaditelný pod ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jež se vztahuje k nesprávnému postupu soudu. Ve smyslu výše řečeného není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení” ani hodnotící úsudek soudu, že důvody obnovy nejsou dány a že tento mimořádný opravný prostředek tudíž přípustný není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod poř. č. 45). Protože dovolání není v souzené věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat otázkou jeho důvodnosti - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem žalované, jejíž náklady tohoto řízení spočívají v částce 500.- Kč, představující mimosmluvní odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§ 1 odst. 2, § 7 ve spojení s ustanovením § 9 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. c/, odst. 3 vyhlášky č 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle ustanovení § 13 odst. 3 citované vyhlášky. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně dne 27. srpna 2003 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r. předsedkyně senátu