26 Cdo 293/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalované J. R., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 2/99, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2002, č. j. 51 Co 254/2002-59, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. září 2001, č. j. 29 C 2/99-25, uložil žalované povinnost do tří měsíců od právní moci rozsudku vyklidit byt č. 11 o jedné místnosti s příslušenstvím, II. kategorie v podkroví domu č. p. 988 v P., k. ú. M., a rozhodl o nákladech řízení. Odvolání žalované proti tomuto rozsudku soud prvního stupně usnesením ze dne 19. dubna 2002, č. j. 29 C 2/99-52, odmítl pro opožděnost (§ 208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění jeho novely provedené s účinností ode dne 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. června 2002, č. j. 51 Co 254/2002-59, usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které doplnila podáním ze dne 23. 12. 2002. Přípustnost dovolání opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., v dovolání mimo jiné oběma soudům vytkla, že odmítly vyslechnout dovolatelkou navržené svědky, kteří měli prokázat její tvrzení, že nebyla vyrozuměna oznámením o uložení zásilky s rozsudkem soudu prvního stupně na poště, a spokojily se pouze výslechem poštovní doručovatelky. Navrhla usnesení soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit příslušnému soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237, § 238, § 238a a také v § 239 o. s. ř. O žádný z případů upravených v citovaných ustanoveních se však v této věci nejedná. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena již z toho důvodu, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle § 238 a § 238a o. s. ř., protože tato ustanovení přípustnost dovolání proti takovému usnesení neupravují. Rovněž z § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. přípustnost dovolání nevyplývá, neboť nejde o případ v tomto ustanovení uvedený. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle § 43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, nikoli však proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro jeho opožděnost (§ 208 odst. 1 o. s. ř.). Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura ( poř. č. 8, sešit číslo 1, ročník 2002). Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející ustanovení, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat. Pro uvedený závěr je nerozhodná okolnost, že napadené usnesení odvolacího soudu obsahovalo (v rozporu s kogentními ustanoveními občanského soudního řádu) poučení, že lze proti němu dovolání podat. Takovéto nesprávné poučení nemůže přípustnost mimořádného opravného prostředku založit, neboť z již citovaného ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, připouští-li to zákon. Jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně stanovena (§ 237 až § 239 o. s. ř.), jde vždy - a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné. Stejné stanovisko zaujal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a odpovídá situaci, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. dubna 2003 JUDr. Hana Müllerová, v.r. předsedkyně senátu