32 Odo 810/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampela a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobce Ing. P. H., správce konkursní podstaty úpadkyně 1. F. z., s. a ú. d., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J. Č., zastoupenému, advokátem, o 5,900.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 175/2001, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2002, č.j. 62 Co 265/02-59, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze shora uvedeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 7. května 2002, č.j. 9 C 175/2001-52, ve výroku, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok I.). Odvolací soud dále nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalovaný dovolání, ve kterém zaměnil označení účastníků a jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a důvodnost o § 241a odst. 2 písm. b) téhož právního předpisu, jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci. Se zřetelem k době vydání usnesení soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání není v dané věci přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Výroky odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů mají ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř. charakter usnesení. Proti usnesení odvolacího soudu je dovolání obecně přípustné za podmínek uvedených v § 237, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. je za předpokladů v něm stanovených dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodováno ve věci samé. O takový případ však v dané věci nejde. Dovolání v předmětné věci není přípustné ani podle § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacího soudu nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon v uvedených ustanoveních dovolání připouští. Tento závěr sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, který podáním nepřípustného dovolání zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu dovolacího řízení právo a žalobci náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 22. ledna 2003 JUDr. Miroslav Gallus, v.r. předseda senátu