6 Tdo 1209/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2003 o dovolání obviněného P. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 7 To 418/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 4 T 16/2001, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný P. P. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 4 T 16/2001, uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věcí – pistole CZ 100, včetně nábojů a revolveru zn. Long Rifle, včetně nábojů. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozené K. K. na náhradě škody částku 1.500,- Kč. Výše uvedené rozhodnutí nalézacího soudu napadl obviněný P. P. odvoláním, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 7 To 418/2002, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 7 To 418/2002, podal obviněný P. P. prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. B. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku dne 31. 1. 2003 a směřovalo proti výroku o vině i trestu napadeného rozhodnutí, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V dalším textu podrobně rozvedl argumenty, jimiž měly být uplatněné důvody dovolání naplněny. Dovolatel se především zabývá otázkou množství a koncentrace požitého alkoholu v inkriminovaný večer. Je přesvědčen, že ve věci měl být vypracován znalecký posudek, který by určil, do jaké míry byly ovlivněny jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti, neboť on sám si nepamatuje na přesný sled událostí a není si vědom toho, že by do dveří bytu poškozené střílel. Dále pak zpochybňuje osobu svědka Š., který má bohaté zkušenosti s trestním řízením. Orgány činné v trestním řízení se však důvěryhodností tohoto svědka dostatečně nezabývaly. Poukazuje na ohledání místa činu, které proběhlo v rámci přípravného řízení a o němž je přesvědčen, že bylo provedeno neprofesionálně a nevedlo k zajištění všech stop. Již na počátku vyšetřování navrhoval rekonstrukci či vyšetřovací pokus k odstranění rozporů ve výpovědích svědků (jako příklad zmiňuje svědkyně P. a K.). Průběh výslechu prvně jmenované svědkyně považuje za nestandardní, když soudy se nezabývaly otázkou důvěryhodnosti, poškozené K. K. Obviněný se domnívá, že v rámci přípravného řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť si jako svou obhájkyni chtěl zvolit svou manželku, avšak bylo mu sděleno, že toto není možné. Jeho manželka nebyla vyrozuměna o jeho situaci, aby mu mohla zvolit obhájce sama. Dovolatel také poukazuje na způsob, jakým probíhala domovní prohlídka v místě jeho trvalého bydliště. Zdůrazňuje, že jeho zbraně nebyly v rámci znaleckých posudků identifikovány jako zbraně, ze kterých se střílelo. Ohledně výroku o trestu má za to, že soud I. stupně pochybil při úvaze o druhu a výši trestu, neboť vzhledem k jeho osobním poměrům bylo ještě možno na něj působit trestem výchovným. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti je obviněný přesvědčen, že mu nebylo prokázáno, že v dané době a místě střílel on, a pokud by se tak i stalo, byl skutek nesprávně kvalifikován, neboť je možná právní kvalifikace jeho jednání jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně či soudu II. stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání doručen postupem podle § 265h odst. 2 tr. ř., se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./. Dále Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda dovolací důvody obviněným uplatněné lze považovat za důvody uvedené v ustanovení § 265b tr. ř., neboť jejich existence podmiňuje provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné jednak namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Nelze však v jeho rámci napadat nesprávnost skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Nejvyšší soud totiž není další odvolací instancí, není oprávněn přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, neboť naopak je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit hmotně právní posouzení skutku. Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadá v převážné části nesprávnost skutkových zjištění a polemizuje se správností způsobu, jakým byly prováděny a hodnoceny některé důkazy, a také vytýká neúplnost provedeného dokazování. Jedná se především o výhrady směřující proti způsobu hodnocení věrohodnosti svědků Š., P. a K., spadají sem i výtky vztahující se k neprovedení znaleckých posudků, k neuskutečnění rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu, které navrhoval, jakož i výtky vztahující se ke znalecké identifikaci jeho zbraní či způsobu provádění domovní prohlídky. Tyto argumenty dovolací soud nemůže z důvodu shora uvedených akceptovat, protože je nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, a nebyla-li by uplatněna jiná námitka právní povahy, bylo by nutné volit postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z výhrad, které obviněný v dovolání uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tomuto odpovídá ve skutečnosti pouze ta, jíž namítá, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován, a vyslovil přesvědčení, že v úvahu přichází jeho kvalifikace jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu je třeba, aby úmysl pachatele směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví postačuje zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek, a byl s tím srozuměn /úmysl eventuální ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák./. Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení a z pohnutky činu. Současně je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem a proti které části těla napadeného útok směřoval a jaké nebezpečí napadenému z útoku hrozilo. Měl-li pachatel v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu na zdraví, ale v důsledku jeho jednání k tomuto následku nakonec nedošlo, je třeba ho právně kvalifikovat jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. Aplikují-li se tyto právní závěry na skutkový stav zjištěný soudem I. stupně, který považoval za úplný a správný též odvolací soud, je třeba souhlasit s právním závěrem soudů obou stupňů o vině obviněného trestným činem ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu I. stupně totiž vyplývá, že obviněný dne 11. 2. 2001 kolem 01:25 hodin, pod vlivem alkoholu, společně se třemi známými, vyzbrojen dvěmi ostře nabitými krátkými zbraněmi, které měl legálně v držení, přijel osobním automobilem do F. n. O., okres F.-M., k budově v úmyslu vyřídit si osobní spor s R. K., všichni vešli do druhého patra domu k bytu manželů K., obviněný opakovaně zazvonil na zvonek, tloukl do dveří za užití hrubých nadávek a když nikdo neotevřel, třikrát vystřelil z revolveru Long Rifle ráže 22 mm na vchodové dveře do bytu v okolí zámku, přičemž střely pronikly dveřmi, kdy narazily do zdi chodby, aniž došlo ke zranění osob nacházejících se v bytě – K. K. a jejích dvou nezletilých dětí, když krátce předtím K. K. zádveří opustila, poté všichni čtyři odešli před budovu, nasedli do automobilu a budovu objížděli, přičemž se obviněný vyklonil z otevřeného okna pravých předních dveří a druhou ze zbraní pistolí zn. CZ-Luger ráže 9 mm dvakrát vystřelil směrem k oknu, kde za oknem ve 2. patře stála K. K. v částečně osvětleném pokoji, přičemž obě střely narazily do těsné blízkosti okna, aniž by někoho zranily. I když v daném případě nedošlo k těžké újmě na zdraví u žádného z potenciálně poškozených, tato jim bezprostředně hrozila, a to z důvodů, které rozvedl soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku na str. 7, kde v rámci hodnocení jednání obviněného správně poukázal na intenzitu útoku (obviněný střílel opakovaně nejen na dveře bytu, ale i do oken obytného domu) a na druh použitých zbraní (jednalo se o střelné zbraně). Otázku případných účinků zásahu střelnou zbraní posoudil v souladu se znaleckým posudkem ve věci vypracovaným. Neopomněl připomenout vědomost obviněného o účincích zbraní a znalost způsobu zacházení s nimi. Ze všech zdůrazněných okolností je zřejmé, že na straně obviněného byl dán, co se týče subjektivní stránky, přinejmenším eventuální úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák. ve vztahu ke zcela reálné možnosti vzniku těžšího následku – způsobení těžké újmy na zdraví. Závěr soudů obou stupňů, že ve zjištěném jednání obviněného je třeba spatřovat zákonné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Námitka obviněného, že jeho jednání bylo možno kvalifikovat pouze jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 tr. zák., není důvodná. Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 4 T 16/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 7 To 418/2002, jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud I. stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu I. stupně se pak plně ztotožnil i soud II. stupně jako soud odvolací (po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně), přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Nejvyšší soud považuje v této části dovolání obviněného P. P. za zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Obviněný se svým dovoláním také domáhá změn ve výroku o trestu, aniž by přesně označil, ve vztahu ke kterému z uplatněných dovolacích důvodů tyto námitky uplatňuje /uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř./. Zde je proto na místě nejprve poukázat na celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. a vztah uplatněných dovolacích důvodů k ostatním důvodům dovolání formulovaným v § 265b odst. 1 tr. ř. Především je potřeba se zaměřit na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého je možné podat dovolání, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jeho systematickým výkladem lze dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je (pokud jde o hmotně právní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu) v rámci ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu vymezenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy dovolatel má výhrady k druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Výklad opačný, že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím některého z dalších dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvodu uvedeného pod písm. g), by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestu, lze důvodně předpokládat, že by tak učinil právě širším vymezením dovolacích důvodů pod písm. h) citovaného ustanovení. Na základě uvedených okolností Nejvyšší soud uzavřel, že námitky obviněného k druhu a výši trestu nenaplňují ani jím specifikované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., a s ohledem na uložený trest ani podle § 265b odst. 2 tr. ř. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Jen formální poukaz na příslušné ustanovení zákona, obsahující některý z dovolacích důvodů, postačovat nemůže. Obviněný v písemném podání zmínil rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., aniž by z obsahu podání vůbec bylo zřejmé, v čem tento dovolací důvod spatřuje. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny. Za těchto předpokladů důvodem dovolání nemůže být zamítnutí odvolání ve smyslu § 256 tr. ř., kdy odvolací soud shledá, že odvolání není důvodné, neboť postup podle tohoto ustanovení lze použít až po splnění přezkumné povinnosti odvolacího soudu, zakotvené v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. Z uvedeného vyplývá, že takový dovolací důvod nepřichází v dané věci v úvahu, neboť odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání po věcném přezkoumání věci, takže obviněný nebyl zbaven práva přístupu soudu druhého stupně. Přezkoumával-li odvolací soud napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový opravný prostředek důvodným a zamítl ho podle § 256 tr. ř., lze zmíněný dovolací důvod uplatnit jen tehdy, bylo-li řízení předcházející napadenému rozhodnutí zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody uvedenými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř. V takovém případě by dovolatel musel tvrdit a náležitě odůvodnit své dovolání z hledisek uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a v návaznosti na tento obecný důvod i některý důvod (či více důvodů) uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., který musí být dán v řízení předcházejícím napadenému zamítavému rozhodnutí. V posuzované věci však obviněný P. P. v rámci dovolání sice uplatnil /vyjma nyní citovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř./ i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak dovolání podané z tohoto důvodu muselo být dovolacím soudem s odkazem na shora rozvedené skutečnosti odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, a tudíž dovolání podané z důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je nutno jako takové rovněž podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného P. P. na odklad výkonu rozhodnutí, který učinil v závěru svého mimořádného opravného prostředku. Podle § 265h odst. 3 tr. řádu je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvého stupně, který jej však neučinil. Toto právo nepřísluší dovolateli. O odkladu výkonu trestu by sice mohl rozhodnout podle § 265o odst. 1 tr. ř. i bez návrhu předseda senátu Nejvyššího soudu, ten však zákonné důvody k takovému postupu neshledal. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. října 2003 Předseda senátu: JUDr. Jan Bláha Vypracovala: JUDr. Milada Kodysová