7 Tdo 737/2003-I U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. 7. 2003 v trestní věci obviněného P. B., vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 110/2002, v řízení o dovolání t a k t o : Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný P. B. nebere do vazby. O d ů v o d n ě n í : Obviněný P. B. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 102 T 110/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 5 To 537/2002. V řízení o dovolání, které proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný, byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 7 Tdo 737/2003, napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ohledně obviněného zrušen ve výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a ve výroku o trestu a Krajskému soudu v Ostravě bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za této situace bylo nutné, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě. Nejvyšší soud v nynějším stadiu řízení neshledal na straně obviněného žádný z důvodů vazby podle § 67 tr. ř. V původním řízení byl obviněný ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. Podstatný význam z pohledu důvodů a trvání vazby měla okolnost, že obviněný byl bez zaměstnání, že v minulosti byl již opakovaně odsouzen a potrestán pro různorodou trestnou činnost a především pak to, že byl stíhán pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově byl uznán vinným trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na třicet tři měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl výrok o vině trestným činem vydírání zčásti zrušen, obviněný byl vedle trestných činů vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. uznán vinným i trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let a osm měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V řízení o dovolání obviněného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace skutku jako trestného činu loupeže je nesprávná. Aniž by tím Nejvyšší soud naznačoval výsledek řízení ve věci samé, pokládá opětovné rozhodnutí o vině obviněného trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaným zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák. za méně pravděpodobné a spíše lze očekávat, že i v tomto směru bude uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., na který zákon stanoví trest odnětí svobody až na tři léta a kterým obviněný nemůže být uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud vzal v úvahu též dosavadní dobu omezení osobní svobody obviněného a rozhodl, že obviněný se nebere do vazby. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. července 2003 Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec Vypracovala: JUDr. Věra Kůrková