U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal dne 21. července 2004 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o : Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. s e do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky M. N., rozsudkem Zemského soudu v Görlitzu, Spolková republika Německo, ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 2 KLs 951 Js 17556/01, a to pro trestný čin pašeráckého převádění cizinců za účelem výdělku v organizované skupině podle § 25 odst. 2, § 52, § 53, § 69, § 69a, § 69b německého trestního zákona a § 3 odst. 1, § 55 odst. 1, § 58 odst. 1, § 92 odst. 1 č. 1 a č. 6, § 92a odst. 1 č. 1 a č. 2, § 92b odst. 1 německého cizineckého zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a osmi měsíců a k odnětí řidičského oprávnění pro území Spolkové republiky Německo na dobu tří let. O d ů v o d n ě n í : Výše označeným rozsudkem Zemského soudu v Görlitzu, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 12. 2. 2002, byl M. N. uznán vinným trestným činem pašeráckého převádění cizinců za účelem výdělku v organizované skupině podle § 25 odst. 2, § 52, § 53, § 69, § 69a, § 69b německého trestního zákona, § 3 odst. 1 věta 1, § 55 odst. 1, § 58 odst. 1, § 92 odst. 1 č. 1, § 92 odst. 1 č. 6, § 92a odst. 1 č. 1, § 92a odst. 1 č. 2, § 92b německého cizineckého zákona, a to v podstatě na základě zjištění, že v rámci organizované skupiny v době od 26. 6. 2001 do 15. 8. 2001 ve dvaceti případech jistil pašerácké převaděčské jízdy tím, že jel osobním vozem napřed, tedy před vozem, který řídil L. D. a ve kterém byla vždy nastoupena skupinka tří až šesti cizích osob, které byli předtím pěšky O. M. převedeny přes česko-německou hranici, většinou poblíž obce G., a zjišťoval, zda se pro provedení činu nevyskytuje nějaké nebezpečí, například v podobě silničních kontrol. Napomohl tak převezení celkem nejméně šedesátisedmi cizích státních příslušníků, přičemž věděl, že cizí státní příslušníci neměli žádné pro Spolkovou republiku Německo nezbytné povolení k pobytu. Za svou úlohu řidiče v průzkumném vozidle obdržel za každou jednotlivou převaděčskou jízdu 100,-DM. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a osmi měsíců a k odnětí řidičského oprávnění pro území Spolkové republiky Německo na dobu tří let. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky. Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů. Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Konečně podle § 4 odst. 3 téhož zákona platí, že pokud Nejvyšší soud rozhodne o uznání rozsudku podle odstavce 1 nebo o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů podle odstavce 2, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl pravomocně odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona. V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. Odsouzený M. N. se pro finanční prospěch podílel na organizovaném ilegálním převozu značného počtu cizinců na území cizího státu. Jedná se přitom o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen již citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. července 2004 Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík