11 Tcu 160/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal dne 19. října 2004 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o : Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. s e do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky Z. S., rozsudkem Obvodového soudu v Mnichově, Spolková republika Německo, ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 1112 Ls 318 Js 24653/94, a to pro trestný čin zvláště těžkého podvodu v 87 případech podle § 263 odst. 1, § 266b, § 263a, § 52, § 53, § 27 německého trestního zákona, k celkovému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a dvou měsíců. O d ů v o d n ě n í : Výše označeným rozsudkem Obvodového soudu v Mnichově, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 6. 3. 2002, byl Z. S. uznán vinným trestným činem zvláště těžkého podvodu v 87 případech podle § 263 odst. 1, § 266b, § 263a, § 52, § 53, § 27 německého trestního zákona, a to v podstatě na základě zjištění, že poté co si v M. v časovém období asi tří let od roku 1990 opatřil minimálně 845 formulářů eurošeků, které objednával vždy po deseti kusech, které byly převážně vydány D. B. v M., případně P. M., a dále si opatřil v období od roku 1990 do roku 1994 kreditní a zákaznické karty různých bank a firem, přičemž pro část z nich požádal také o dodatečné karty, které obdržel, a začátkem roku 1994 je prodal jisté občance P. jménem \"A.\", a to v M. za částku ve výši 10.000,-DM, si dne 8. 4. 1994 dále nechal proplatit jeden šek u P. M., a dne 15. 5. 1994 započal svoji cestu do V., na níž si nechal na různých místech proplatit více jak 800 ec-šeků vystavených každý na 360,-DM, které musely banky z důvodů záruční funkce proplatit, ačkoliv konto obžalovaného nevykazovalo dostatečné krytí a vznikla tak škoda ve výši celkem 304.778,27 DM, a dále se v období od prosince roku 1993 kromě toho podílel na 192 případech zneužití kreditních karet, které provedl buď sám nebo je předal dalším osobám a způsobil tak škodu ve výši 102.594,56 DM. Způsobil tak celkovou škodu ve výši 407.372,83 DM. Za to byl odsouzen k celkovému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a dvou měsíců. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky. Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů. Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Konečně podle § 4 odst. 3 téhož zákona platí, že pokud Nejvyšší soud rozhodne o uznání rozsudku podle odstavce 1 nebo o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů podle odstavce 2, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je státním občanem České republiky, který byl pravomocně odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činů i podle právního řádu České republiky (trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona. V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. Odsouzený se dopustil podle předem promýšleného plánu závažné majetkové trestné činnosti a způsobil poměrně vysokou škodu na cizím majetku. Nelze přehlédnout ani vlastní způsob provedení činu a nemalé časové období páchání trestné činnosti. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody již v citelné výměře. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 19. října 2004 Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík