20 Cdo 2149/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné městské části P., proti povinnému T. K., pro částku 9.020,- Kč prodejem movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. E 2935/2000, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2003, č. j. 54 Co 27/2003-17, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Proti shora uvedenému usnesení, jímž městský soud potvrdil usnesení ze 6. 11. 2000, č. j. E 2935/2000-6 (kterým obvodní soud nařídil exekuci prodejem movitých věcí pro částku 9.020,- Kč s příslušenstvím), podal povinný dovolání, jímž namítá „nesprávné právní posouzení věci a neúplnost skutkových zjištění“. Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož právě o posléze uvedený případ v dané věci jde (usnesení obvodního soudu bylo vydáno 6. 11. 2000), Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen “o. s. ř.”). Dovolání bylo podáno opožděně. Projednáním dovolání a rozhodnutím o něm podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí též posouzení včasnosti dovolání včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 2001 pod poř. č. 70). Dovolání v této věci tudíž mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000), nikoli ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001). Jak se podává z obsahu spisu, bylo napadené usnesení 7. dubna 2003 doručeno jak zástupci povinného, tak oprávněné, takže tohoto dne nabylo právní moci. Z uvedeného pak vyplývá, že posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání byla středa 7. května 2003 (ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř.). Bylo-li dovolání podáno (telefaxem u odvolacího soudu – viz záznam jeho podatelny na č.l. 25) teprve 5. června 2003, stalo se tak zjevně po marném uplynutí zákonné lhůty. Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako opožděné odmítl. Povinný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, oprávněné však prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný účastník. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 8. června 2004 JUDr. Vladimír Mikušek, v.r. předseda senátu