30 Cdo 1334/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce O. B., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. B., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 72/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2003, č.j. 1 Co 145/2003-204, t a k t o : I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2003, č.j. 1 Co 145/2003-204, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2002, č.j. 16 C 72/2000-135, kterým byla zamítnuta žaloba, podle níž měl být žalované uložen zákaz žalobce vyhledávat a pronásledovat, zákaz telefonovat do bytu paní H. V., zákaz telefonovat P. P., proč neposílá peníze na výživné a dále měla být žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci 50.000,- Kč. Rozhodl současně o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se při svém rozhodování ve věci samé ztotožnil se skutkovými i právními závěry učiněnými soudem prvního stupně. Odlišný skutkový stav zjistil pouze z dopisu žalované ze dne 11.4.1994, v němž žalovaná uvedla o žalobci \"promiň, ale jsi hulvát\". Tato okolnost však podle odvolacího soudu nemění nic na závěrech soudu prvního stupně, neboť šlo o osobní dopis určený výlučně žalobci. Ani ostatní tvrzení uváděná žalobcem nebyla objektivně způsobilá snížit vážnost a důstojnost žalobce ve společnosti takovým způsobem, že by bylo nutné jemu vzniklou újmu vyvážit výlučně finanční satisfakcí. Nadto odvolací soud přihlédl i k tomu, že účastníci jsou bývalí manželé a jejich vzájemné vztahy jsou narušené. Soud prvního stupně pak rovněž správně poukázal i na nepřiměřenost žalobcem zvolených prostředků obrany proti tvrzenému neoprávněnému zásahu, když uložení zákazu \"vyhledávání a pronásledování\", jak je v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyloženo, uložit nelze a když žalobce již u paní V. nebydlí a výkon rozhodnutí byl převeden na jiného plátce mzdy žalobce. Základním předpokladem odpovědnosti podle § 13 občanského zákona (dále jen \"o.z.\") je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popř. ohrozit osobnostní práva chráněná § 11 a násl. o.z. Podle názoru odvolacího soudu však žalobce neprokázal neoprávněný zásah do svých osobnostních práv chráněných § 11 a násl. o.z. a nelze tak dovodit odpovědnost žalované podle § 13 o.z. Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 28. července 2003, přičemž dovolateli bylo doručeno téhož dne. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 26. září 2003 včasné dovolání, doplněné podáním jeho ustanoveného zástupce ze dne 11. března 2004. Dovolatel s napadeným rozsudkem nesouhlasí. Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř\"). Přípustnost dovolání je podle dovolatele založena na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Žalobce je přesvědčen, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů jednoznačně nevyplynuly a naopak neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz. Dovolatel na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K tomuto dovolání podala žalovaná vyjádření, ve kterém se ztotožnila s napadeným rozsudkem. Dovolání žalobce není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu - jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), - jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), - jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a později odvolacím soudem zrušený rozsudek téhož soudu. Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z výše uvedeného vyplývá, že přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tj. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tak tomu však v konkrétním případě není. Z obsahu dovolání žalobce (i z doplněného podání jeho zástupce) je zřejmé, že jeho námitky se ve své podstatě váží ke konkrétním skutkovým okolnostem, vytýkají soudu, že neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz a že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů jednoznačně nevyplynuly. Formuluje tak ve skutečnosti námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.). Protože tedy dovolatel fakticky nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (jak výše uvedeno), a není tak naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, nejsou tedy dány podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud uvážil, že přípustnost dovolání žalobce v této věci není dále založena ani na podkladě ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovení § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 150 o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. listopadu 2004 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu