30 Cdo 40/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a/ K. I. a b/ nezletilého K. I., zastoupeného opatrovníkem Městským úřadem v P., proti žalovaným 1/ R. V., zastoupenému advokátem a 2/ P. H., o určení otcovství a úpravu práv a povinností k nezletilému žalobci, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 22/2001, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2003, č. j. 14 Co 17/2003-87, takto: I. Dovolání prvního žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Jak vyplývá z obsahu spisu, dovolání prvního žalovaného směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2003, č. j. 14 Co 17/2003-87, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. října 2002 č. j. 7 C 22/2001-63, není v označené věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\"). Protože takto by přípustnost dovolání proti uvedenému výroku mohla být v této věci založena pouze již jen ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak dovolací soud neshledal, že by v tomto případě k naplnění předpokladů daného ustanovení došlo (rozhodnutí ve věci samé nebylo v uvedeném výroku shledáno po právní stránce zásadně významným /§ 237 odst. 3 o. s. ř./, když základ rozhodnutí odvolacího soudu spočívá především na míře konkrétních skutkových zjištění, čemuž odpovídá i samotný obsah dovolání prvního žalovaného), neobsahuje toto rozhodnutí, pokud se týče tohoto výroku, odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.). Jestliže pak odvolací soud současně (výrokem I.) odmítl odvolání prvního žalovaného, pokud směřovalo proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně druhého žalovaného a výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k druhému žalovanému, pak ani v tomto případě není podané dovolání prvního žalovaného přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolací soud uvážil, že přípustnost dovolání u tohoto výroku do rozsudku soudu druhého stupně pojatého usnesení není založena ani na základě ustanovení § 237 o. s. ř. ani na podkladě ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., když nejsou pro tuto věc naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto dovolání prvního žalovaného jako nepřípustné i v případě tohoto výroku odmítl (243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Dovolací soud pouze pro úplnost připomíná, že podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. může účastník případně napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, žalobou pro zmatečnost. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 ve spojení s § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 o. s. ř. za situace, když dovolání prvního žalovaného bylo sice odmítnuto, avšak ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. února 2004 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu