32 Odo 486/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce F. n. m. Č. r., proti žalované F. spol. s r.o., o zaplacení 10,723.791,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21/24 Cm 98/94, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. ledna 2003, č.j. 7 Cmo 413/2000-261, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Olomouci shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 22. června 1999, č.j. 24 Cm 98/94-175, kterým bývalý Krajský obchodní soud v Brně žalované uložil zaplatit žalobci částku 10,723.791,- Kč, a dále žalované uložil uhradit náklady řízení žalobci a České republice (první odstavec výroku). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý odstavec výroku). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle dovolatelky se tohoto pochybení dopustily soudy obou stupňů tím, že žalobci přiznali nárok na úrok z prodlení, ačkoliv je třeba podle jejího názoru posoudit konkrétní ustanovení článku V. kupní smlouvy, o něž žalobce opřel svůj nárok, jakož i celou tuto smlouvu jako neplatnou. V dovolání pak snesla argumenty na podporu jí uplatněného dovolacího důvodu a navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž rovněž požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Ve vyjádření k dovolání žalobce navrhl dovolání pro jeho nepřípustnost odmítnout a v případě jeho věcného projednání zamítnout, neboť podle jeho názoru jsou dovolatelkou předkládané argumenty o nesprávném právním posouzení předmětné smlouvy včetně jejího ujednání stanovujícího sankci za prodlení se zaplacením kupní ceny neopodstatněné. Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak výslovně zmínil v důvodech rozsudku. Dovolání není v dané věci přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího do potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu ve věci samé lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237, § 238 odst. 1 písm. b) nebo o ustanovení § 239 o. s. ř. Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. z úřední povinnosti a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají. O případ podřaditelný ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci. Podle § 239 o. s. ř. dovolání rovněž přípustné není, neboť odvolací soud ji výrokem svého rozsudku nevyslovil a žalovaná návrh na vyslovení přípustnosti nepodala, jak sama uvedla i v dovolání. Rovněž dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, které – ač součástí rozsudku – má s ohledem na § 167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení, přípustné není. Nelze je totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v § 238 a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř. a podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o nákladech řízení není usnesením ve věci samé; existenci zmatečnostních vad řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž by se mohl věcí dále zabývat, bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 4, 224 odst.1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam). Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 14. ledna 2004 JUDr. Miroslav Gallus,v.r. předseda senátu