20 Cdo 74/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Statutárního města B., zastoupeného advokátkou, proti povinnému R. Š., pro 200.000,- Kč, prodejem movitých věcí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 27 E 4341/94, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2004, č.j. 20 Co 65/2004-59, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozhodnutím krajský soud odmítl odvolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2003, č.j. 27 E 4341/94-44 (jímž městský soud zastavil výkon rozhodnutí), s odůvodněním, že odvolání bylo podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 238a odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb.,občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a namítá nesprávné právní posouzení věci. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají, protože usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání (nikoli tedy usnesení, jímž by bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení výkonu rozhodnutí, jak to nesprávně dovozuje dovolatel poukazem na ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.) v jejich taxativních výčtech uvedeno není (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2002 pod č. 196). Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné rovněž, jelikož jím napadené usnesení (navíc nemeritorní – k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88) není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím. Na nepřípustnosti dovolání nic nemění ani nesprávné poučení v napadeném usnesení, podle kterého dovolání proti němu je přípustné; takové poučení přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2003 pod č. 51). Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; povinnému, který by měl na náhradu právo, v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. října 2005 JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu