NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 30 Cdo 2759/2004-72 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobkyně Jiřiny Bohdalové, narozené dne 3. května 1931, bytem v Praze 10, Kunická č. 11, zastoupené JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 24, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 112/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2004, č.j. 1 Co 113/2004-54, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2004, č.j. 1 Co 113/2004-54, ve výroku ve věci samé, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004, č.j. 37 C 112/2003-35, v části výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba o povinnosti žalované vypustit data a údaje o žalobkyni v elektronických médiích přístupných veřejnosti a ve výroku III. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2004, č.j. 37 C 112/2003-35, výrokem I. určil, že žalobkyně byla neoprávněně evidována v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích (lustrační zákon). Ve výroku II. žalobu zamítl, pokud žalobkyně požadovala, aby žalovaná byla uznána povinnou v elektronických médiích přístupných veřejnosti a z tištěné formy veřejného seznamu spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti ihned vypustit data vztahující se k evidenčnímu záznamu žalobkyně, krycí jméno Jaroslava pod spisovou značkou 9832, a další údaje vztahující se k žalobkyni. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. O odvolání žalobkyně proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2004, č.j. 1 Co 113/2004-54, rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil s tou výjimkou, kdy žalované uložil vypustit v elektronických médiích přístupných veřejnosti údaje vztahující se k evidenčnímu záznamu žalobkyně. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud ve vztahu k té části výroku, kterým rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 220 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") změnil, mimo jiné uvedl, že účelem zákona č. 107/2002 Sb., je podle jeho ustanovení § 1 a § 7 odhalení praxe komunistického režimu při potlačování politických práv a svobod, vykonávané prostřednictvím tajných, represivních složek totalitního státu a zveřejnění údajů o těchto vykonavatelích. Zde však zákon nerozlišuje, zda jde o osoby evidované oprávněně, resp. neoprávněně. Podle názoru odvolacího soudu s přihlédnutím k uvedeným ustanovením, stejně tak jako k ustanovením § 159a odst. 1 o.s.ř., podle kterého je pravomocný rozsudek závazný pro účastníky a podle odst. 4 téhož zákona též pro všechny orgány, nelze k tíži žalobkyně nerespektovat soudní rozhodnutí [jímž bylo určeno, že žalobkyně byla neoprávněně evidována v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb.] jen z důvodů obecné formulace užité zákonodárcem v § 7 odst. 1 zákona č. 107/2002 Sb. Odvolací soud zde současně přihlédl i k článku 10 Listiny základních práv a svobod, který každému občanovi zaručuje právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména. Nadto poukázal na ustanovení § 19 lustračního zákona, podle něhož zveřejňování skutečností uvedených v osvědčení nebo v nálezu nebo zveřejňování jakýchkoliv podkladů k jejich vypracování, je bez předchozího souhlasu občana zakázáno. Toto ustanovení nebylo zrušeno a není možno dovozovat, že jej "nepřímo" zrušil právě zákon č. 140/1996 Sb., ve znění zákona č. 107/2002 Sb. V tomto případě není možno dát přednost právu na informace před ochranou osobnostních práv fyzické osoby. Jestliže jsou proto v elektronických médiích obsaženy údaje o žalobkyni, která byla v materiálech bývalé StB evidována neoprávněně, dovodil odvolací soud důvodnost požadavku na jejich odstranění. Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. července 2004, přičemž žalované (resp. jejímu zástupci) byl doručen téhož dne. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 2. září 2004 včasné dovolání, a to výslovně jen proti výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Přípustnost dovolání dovolatelka odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a podává je z důvodu obsaženého v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka se tak domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Připomíná, že podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 107/2002 Sb. Ministerstvo vnitra a Ministerstvo obrany vydají tiskem a na elektronických médiích evidenční záznamy ze zachovaných nebo zrekonstruovaných protokolů, svazků a dalších evidenčních pomůcek bezpečnostních složek, z jejich informačních systémů dokumentů v rozsahu objektových svazků a svazků osob evidovaných jako spolupracovníci Státní bezpečnosti nebo spolupracovníci Hlavní správy vojenské kontrarozvědky Sboru národní bezpečnosti (III. správa), s údaji o datu zavedení svazku, jeho pohybu a archivování, druhu svazku a jeho změně, osobách, nejde-li o cizince, nebo o objektech, k nimž jsou svazky evidovány, pokud jsou takové údaje zachovány. Ustanovení § 19 lustračního zákona zakazovalo zveřejňování skutečností uvedených v osvědčení nebo nálezu nebo jakýchkoliv podkladů k jejich vypracování bez předchozího souhlasu občana. Tuto povinnost (však) nepřímo zrušil zákon č. 107/2002 Sb., který stanovuje povinnost Ministerstvu vnitra publikovat určité údaje. Žalovaná proto byla povinna na základě uvedeného zákona tyto informace publikovat. Aby došlo k minimalizaci zásahu do osobnostních práv, učinila v odůvodněných případech do vydaného seznamu poznámku, "že pravomocným rozsudkem bylo rozhodnuto, že konkrétní osoba byla evidována neoprávněně jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona". Zákon č. 107/2002 Sb. nezná výjimku z publikace informací, které zákon ukládá zveřejnit. Možnost k takovému úkonu dává v předmětném zákoně ustanovení § 2 odst. 4, když k vynětí dokumentu ze zpřístupnění a zveřejnění je třeba návrhu orgánu příslušného podle tohoto zákona ke zpřístupňování, se kterým vyslovil souhlas orgán Poslanecké sněmovny pro sledování procesu zpřístupňování. Zákonodárný sbor tak postavil nad zájmy fyzických osob zájem na zveřejnění evidence bývalých bezpečnostních složek. Konečně dovolatelka má zato, že není možno jít nad rámec zákona a určité osoby vyjmout ze zveřejněného seznamu. Dovolatelka konečně vytýká napadenému rozsudku neurčitost posuzovaného výroku, když z jeho obsahu není možno konkrétně dovodit, v kterých elektronických médiích a jaké údaje (na základě kterých evidenčních záznamů) mají být vypuštěny. Dovolatelka proto navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl (v uvedeném rozsahu) zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. K uvedenému dovolání podala písemné vyjádření žalobkyně. Mimo jiné připomíná, že není možno nadřazovat nad zájmy fyzických osob (resp. jejich osobnostním právům) jakákoliv jiná účelová stanoviska. Celkově pak vyslovuje s obsahem dovolání nesouhlas a navrhuje, aby mu nebylo vyhověno. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, za níž jedná osoba uvedená v § 21 o.s.ř. (§ 241 odst. 2 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a fakticky též podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a téhož zákona, když v textu vytýká konkrétní vady řízení. Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak žalovaná jím napadla výrok rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Přípustnost dovolání je tak založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud pak dovoláním napadený rozsudek přezkoumal v napadené části v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí odvolacího soudu nelze z hlediska výtek obsažených v dovolání žalované považovat v této části za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), byť v převážné většině samotných právních závěrů se s ním jinak dovolací soud ztotožňuje. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. První ze zmíněných dovolacích důvodů reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. V těchto případech tak musí být ověřeno zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Jak již bylo naznačeno, soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení § 13 odst. 1 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění. V daném řízení se žalobkyně domáhala jednak určení, že byla neoprávněně evidována v materiálech (bývalé) Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, jednak mimo jiné povinnosti žalované vypustit v elektronických médiích přístupných veřejnosti data vztahující se k evidenčnímu záznamu žalobkyně, krycí jméno Jaroslava, včetně data registrace se spisovou značkou 9832, a další údaje vztahující se k žalobkyni. Již v řízení před soudem prvního stupně byla žalobkyně úspěšná s žalobou na určení, že byla neoprávněně evidována jako výše uvedený spolupracovník StB. Nutno připomenout, že i když soudní řízení o ochranu osobnosti skončí pravomocným rozhodnutím o tom, že žalobce byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, příslušná zákonná úprava nikterak neumožňuje, aby takto úspěšný žalobce např. od Ministerstva vnitra získal negativní lustrační osvědčení, nebo nárok, aby toto ministerstvo provedlo změnu, resp. likvidaci (výmaz) příslušných konkrétních údajů v materiálech bývalé Státní bezpečnosti o evidenci občana. Je skutečností, že ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona ve spojení s § 4 odst. 1 téhož zákona, podle něhož je Ministerstvo vnitra povinno vydat osvědčení o tom, zda občan je či není v materiálech StB evidován, neumožňuje tomuto orgánu se od tohoto postupu odchýlit. Platná právní úprava zde neposkytuje neoprávněnou evidencí dotčenému občanovi jinou možnost obrany proti popsanému odióznímu označení, než formou žaloby na ochranu osobnosti ve formě uplatněného petitu na určení neoprávněnosti takovéto evidence. Uspěje-li dotčený občan takovouto žalobou, pak funkce pravomocného soudního rozsudku za těchto okolností spočívá v tom, že osoba, které Ministerstvo vnitra vydalo pozitivní lustrační osvědčení, má možnost se současně vykázat pravomocným rozsudkem, který deklaruje, že byla neoprávněně evidována jako osoba uvedená v § 2 odst. 2 písm. b) lustračního zákona, a že tedy je takováto její evidence v materiálech bývalé Státní bezpečnosti neoprávněná. Plně odpovídá principům právního státu, že soudní rozsudek má přednost před jakýmikoliv jinými údaji, tedy i před údaji obsaženými v lustračním osvědčení (§ 159a odst. 1 a 4 o.s.ř.), která pouze odrážejí záznamy v příslušném registru, ale nikterak nepodávají zprávu o tom, zda jsou pravdivé či nikoliv. Nadto nelze přehlédnout skutečnost, že ustanovení § 19 lustračního zákona v této souvislosti především stanoví, že zveřejňování skutečností uvedených v lustračním osvědčení, resp. takovéhoto osvědčení samotného, je bez předchozího písemného souhlasu občana zakázáno. Jak již bylo zdůrazněno např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, č.j. 30 Cdo 970/2004-113, jeví se do jisté míry - byť jen ve skutečnosti zdánlivě - kontroverzně situace, pokud zákon č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, ve znění zákona č. 107/2002 Sb., uložil Ministerstvu vnitra České republiky zveřejnit seznamy osob evidovaných Státní bezpečností, a to jak tiskem, tak na elektronických médiích (§ 7 odst. 1 cit. zákona). Již zde odvolací soud správně zdůraznil, že podle ustanovení § 1 tohoto zákona je jeho účelem odhalení praxe komunistického režimu při potlačování politických práv a svobod, vykonávané prostřednictvím tajných, represivních složek totalitního státu, a zveřejnění údajů o těchto vykonavatelích. Právě to bylo určující při posouzení tehdejšího žalobního návrhu, pokud žalobce, u nějž bylo pravomocným výrokem rozsudku určeno, že byl neoprávněně evidován jako kvalifikovaný spolupracovník Státní bezpečnosti, v uvedeném řízení požadovala, aby žalovaná byla uznána povinnou zdržet se zveřejňování tiskem a na elektronických médiích údaje o tom, že žalobce je evidován jako taková osoba. Dovolací soud již tehdy zdůraznil, že je-li osoba v evidenčních pomůckách bývalé StB evidována, avšak je takto evidována neoprávněně, nemůže se - jak již bylo uvedeno - za současné právní úpravy nic na této evidenci změnit. Přesto podle vyloženého je takovéto osobě zajištěna ochrana případným soudním rozhodnutím, kterým byla neoprávněnost této evidence zjištěna. Lustrační osvědčení, které vypovídá o faktu této evidence lustrační zákon zapovídá až na další zveřejňovat. Lze proto mít zato, že tímto způsobem jsou za dané situace alespoň v nezbytném rozsahu chráněna osobnostní práva dotčené fyzické osoby ve smyslu § 11 násl. o.z. Především je však nutno zdůraznit ústavní zakotvení těchto práv v Listině základních práv a svobod, přičemž z tohoto zorného úhlu je třeba nazírat a vykládat i zvláštní povinnost žalované obsaženou v ustanovení § 7 zákona č. 140/1996 Sb., ve znění změn a doplňků. Podle čl. 10 odst. 1 a 3 zmíněné Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním (v případě neoprávněné evidence osoby v materiálech bývalé StB se nepochybně jednalo o neoprávněné shromažďování údajů o osobě občana), zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Jestliže popsaným účelem zákona č. 140/1996 Sb. je zveřejnění údajů o vykonavatelích pronásledování osob prostřednictvím tajných represivních složek totalitního státu, pak nelze naopak dovozovat, že jeho účelem je i zveřejňovat údaje o osobách, jež byly postiženy touto represí fakticky tím, že byly neoprávněně evidovány jako spolupracovníci StB. Právě případné zveřejnění údaje o osobě, u níž bylo pravomocným rozsudkem určeno, že byla neoprávněně evidována jako spolupracovník bývalé Státní bezpečnosti, je proto třeba chápat jako jsoucí v rozporu s ustanovením § 1 a § 7 odst. 1 zákona č. 140/1996 Sb. a zejména pak s čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Skutečností je, že zveřejnění jména osoby neoprávněně evidované jako spolupracovník bývalé StB v rámci seznamů těchto spolupracovníků je způsobilé se citelně dotknout osobní cti takto postižené osoby. Na této skutečnosti přitom nemůže ve své podstatě nic změnit ani připojení případné poznámky k takovému záznamu, že v soudním řízením bylo určeno, že osoba byla takto evidována neoprávněně. Zcela odmítnout je třeba nepřesně formulovaný názor dovolatelky, že v zákoně č. 140/1996 Sb. zákonodárce postavil nad zájmy fyzických osob zájem na zveřejnění evidencí bývalých bezpečnostních složek. Již konstatovaným účelem tohoto zákona je totiž výlučně a pouze zveřejnit údaje o vykonavatelích pronásledování osob prostřednictvím tajných represivních složek totalitního státu, ale nikoliv zveřejňovat údaje o osobách, jež byly touto represí naopak fakticky dotčeny. Uvedené úvahy jsou přiměřeně použitelné i pro posuzovaný případ a dovolací soud je proto bral jinak v úvahu a ztotožňuje se s nimi. V tomto ohledu proto dovolání neshledává odůvodněným. Pokud však má dovolatelka pochybnosti o formulaci výroku ve věci samé napadeného rozsudku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, pak dovolací soud se s touto výtkou v zásadě musí ztotožnit. Z ustanovení § 79 o.s.ř. ve spojení s § 155 odst. 1 téhož zákona je třeba dovodit, že formulace žalobního petitu musí respektovat požadavek, že výrok příslušného z něho vyplývajícího rozsudku musí být vyjádřen zejména určitou, přesnou a obsah zcela vyčerpávající formou tak, aby nemohly vzniknout o významu výroku žádné pochybnosti, a to zejména z hlediska možného výkonu rozhodnutí. Proto pokud je např. povinnost žalovaného spojována s faktem existence určitých věcí, které pro splnění takové povinnosti mají určující význam, je je třeba také zpravidla podle okolností případu individualizovat tak, aby je bylo možno rozeznat od jiných věcí stejného druhu. Je třeba připomenout, že formulace ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 140/1996 Sb. ve znění zákona č. 107/2002 Sb. sice, pokud ukládá Ministerstvu vnitra České republiky jak tiskem, tak na elektronických médiích, skutečně vymezuje tyto prostředky zveřejnění pouze jen obecně. Této zákonné dikci se zcela zřejmě pokusil do značné míry vyhovět i vlastní žalobní petit v označené věci, pokud žalobkyně požadovala, aby žalované bylo uloženo vypustit údaje vztahující se k evidenčnímu záznamu žalobkyně "v elektronických médiích přístupných veřejnosti". Přesto však takto formulovaný petit nemůže vyhovět již zmíněnému požadavku na jeho přesnost a určitost tak, aby nemohly vzniknout o významu žalobkyní požadovaného výroku rozhodnutí ve věci samé žádné pochybnosti, a aby tak bylo také možno případné žalobě vyhovující rozhodnutí vykonat v rámci nařízeného výkonu rozhodnutí. Pokud se v daném případě porovná znění ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 140/1996 Sb. ve znění zákona č. 107/2002 Sb. s žalobkyní uplatněným petitem, pak podstatný rozdíl mezi nimi je v tom, že zmíněné ustanovení ukládá Ministerstvu vnitra České republiky zveřejnění příslušných údajů, přičemž obecně uvádí, kde se tak má stát. Zveřejněním těchto údajů v konkrétním a zmíněnému zákonnému vymezení odpovídajícímu médiu, je proto uvedená povinnost žalované, vyplývající ze zákonného předpisu, splněna. Naproti tomu petit žaloby mimo jiné požaduje vypuštění údajů týkajících se žalobkyně v elektronických médiích přístupných veřejnosti, aniž by je dále blíže identifikoval, a to jak co do jejich bližšího označení, tak i co do subjektu, který je "vydává". Pojem "elektronického média" je v souvislosti s uplatněným požadavkem přitom natolik široký a obecný, že zahrnuje blíže neurčenou množinu takových médií v moci a dispozici nejrůznějších a ani blíže neurčitelných subjektů. Pokud proto petit požaduje bez dalšího, aby žalovaná vypustila sporem dotčené údaje týkající se žalobkyně v blíže neurčených a nespecifikovaných elektronických médiích (aniž by se současně i jasně ozřejmilo, kde takovéto údaje jsou skutečně také obsaženy), jde o požadavek nikoliv přesně vymezený a ve své podstatě i nemožný, a v případě jeho převzetí do výroku rozhodnutí též nevykonatelný. K věci se sluší dodat, že v případě eventuální argumentace paralelou věci, v níž Nejvyšší soud ČR rozhodl rozsudkem ze dne 30. září 2004, č.j. 30 Cdo 970/2004-113, pak v dané věci uplatněný žalobní petit požadoval, aby se žalovaná zdržela zveřejnění dotčených údajů mimo jiné na elektronických médiích, což podle názoru dovolacího soudu lze mít za relevantní k požadavku vyplývajícímu z ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 140/1996 Sb. ve znění zákona č. 107/2002 Sb. Odlišnost tohoto požadavku oproti požadavku v elektronických médiích příslušné údaje vypustit, který je uplatněn v posuzované věci, je pak nepochybně zcela zřejmá. Jestliže tedy z hlediska výtek dovolatelky je třeba dovodit, že soud druhého stupně v naznačeném směru nepostupoval správně, proto za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu tento rozsudek (stejně tak jako rozsudek soudu prvního stupně) v označených výrocích (včetně výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243b odst. 2 o.s.ř.) a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.) Dovolací soud rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 31. srpna 2005 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková