8 Tdo 189/2005 - II. U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2005 ve věci dovolání, které podal obviněný R. S. I., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 2 To 93/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 128/2003, o vazbě obviněného t a k t o : Podle § 265l odst. 4 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. se obviněný R. S. I. b e r e do vazby. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 7 T 128/2003, byl obviněný R. S. I. uznán vinným z pomoci k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., za což byl podle § 234 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tím, že dne 2. 9. 2002 kolem 10:00 hodin přivezl osobním automobilem tov. zn. VW Passat na místo činu k objektu benzínové čerpací stanice U., spol. s r. o., v obci M., okres K. H., dva z pachatelů, další dva přijeli osobním automobilem tov. zn. Renault, ve vozidle čekal připravený k odjezdu z místa činu, dva pachatelé vyčkali, až vedoucí čerpací stanice S. R. ponese v tašce tržbu, tuto tašku s tržbou spolu s další taškou s jejími osobními věcmi jí násilím strhli z ramene za současného ohrožování střelnou zbraní a utekli k vozidlu, kterým je obžalovaný odvezl, přičemž tržba činila 1.174.746,- Kč, a v druhé tašce byly pak osobní věci S. R. v hodnotě nejméně 3.500,- Kč a obě její tašky měly hodnotu nejméně 550,- Kč. Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2004, a usnesením sp. zn. 2 To 93/2004 jej jako nedůvodné zamítl. Proti posledně citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř., neboť se domníval, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl, dále že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a konečně že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku prvoinstančního soudu, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné a bylo podáno osobou oprávněnou, ve lhůtě a u příslušného soudu. Rovněž pak dospěl k závěru, že část dovolacích námitek (mimo výhrad uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jež byly Nejvyšším soudem shledány za výhrady mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu) lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a ve věci nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř.; proto dále postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumal z těchto důvodů zákonnost a odůvodněnost napadených výroků, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po takovém přezkumu dospěl k závěru, že skutek uvedený ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 7 T 128/2003, který byl shledán správným v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 2 To 93/2004, nelze právně kvalifikovat jako pomoc k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť jeho popis neobsahuje skutečnosti, ze kterých by bylo možno u obviněného usuzovat na naplnění objektivní a subjektivní stránky tohoto trestného činu. Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2005 podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak výše uvedené napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, tak i citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze, když současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Po zrušení obou napadených rozhodnutí se tak trestní věc obviněného R. S. I. vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Výše citovanými rozhodnutími uložený trest odnětí svobody v trvání osmi roků obviněný nastoupil dne 11. 9. 2002 a v současné době jej vykonává ve Věznici R. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný R. S. I. byl vzat do vazby na samém počátku trestního stíhání z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. Z obou těchto důvodů se ve vazbě nacházel až do právní moci odsuzujícího rozsudku a nařízení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, přestože soudy prvního i druhého stupně o ní rozhodovaly ať už z úřední povinnosti nebo k žádostem či stížnostem obviněného opakovaně; nikdy totiž nedospěly k závěru, že by některý z uvedených vazebních důvodů odpadl, nebo by mohl být nahrazen některým z institutů, na něž trestní řád pamatuje. Také Nejvyšší soud při posuzování zákonných podmínek vazby obviněného dospěl k závěru, že důvody vazby podle § 67 písm. a), c) tr. ř. jsou u něho i v současně době dány. Obviněný byl shora citovanými rozhodnutími pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a přes způsob rozhodnutí dovolacího soudu je nadále poměrně vysokým trestem odnětí svobody ohrožen. Nebylo možno pominout ani tu skutečnost, že obviněný se před vzetím do vazby nezdržoval v místě hlášeného trvalého bydliště (v Ú. n. L.), adresu trvalého pobytu navíc uváděl jen zcela nekonkrétně, což ve spojení s faktem, že je cizím státním občanem, který nemá na území České republiky pevnější rodinné, pracovní nebo majetkové vazby, plně odůvodňuje reálně hrozící nebezpečí, že v případě propuštění na svobodu by se mohl trestnímu stíhání a hrozícímu trestu vyhýbat tím, že by se zdržoval na neznámém místě nebo vycestoval z území České republiky. Ve spojení s hrozícím trestem nelze ani přehlédnout, že obviněný před vzetím do vazby neměl v České republice legální zdroj příjmů a za posledních cca 10 let tu byl šestkrát pravomocně odsouzen za převážně majetkové delikty, přičemž z posledního výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn 2. 11. 2001, tedy jen deset měsíců před spácháním trestné činnosti projednávané v této věci. Reálně tak hrozí i obava, že by při propuštění na svobodu opakoval trestnou činnost, pro niž je stíhán. Nejvyšší soud proto rozhodl o vazbě obviněného podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, jak je uvedeno shora ve výroku tohoto usnesení. Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná. V Brně dne 16. března 2005 Předseda senátu: JUDr. Jan Bláha