20 Cdo 1957/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné R. H., proti povinnému P. H., provedením prací a výkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 34 E 116/2000, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2004, č. j. 20 Co 339/2004-72, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil usnesení ze dne 31. 7. 2000, č. j. 34 E 116/2000-14a, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 nařídil exekuci podle § 351 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž (podle obsahu dovolacích výhrad) oponuje závěru o způsobu nařízeného výkonu rozhodnutí ukládáním pokut, za správný způsob výkonu rozhodnutí k vynucení vymáhané povinnosti pokládá udělení povolení oprávněné, aby si dala práci, o kterou jde, provést někým jiným nebo si ji provedla sama, a to na náklad povinného. Jako další dovolací důvody uplatnil, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále ještě, že rozhodnutí, které je podkladem pro výkon rozhodnutí je věcně nesprávné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále též jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.). Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje především ustanovení § 238a o.s.ř.; o žádný z případů zde uvedených však v projednávané věci nejde. Použitelnost ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b) až f) citovaného ustanovení (a tedy ani písmenu d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu). Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 239 o.s.ř., protože odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1/) a povinný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinil (odstavec 2/). Zbývá posoudit, zda jsou splněny podmínky ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., jež přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) spojují s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, dovolatelem nebyly tvrzeny a nepodávají se ani z obsahu spisu, v důsledku čehož tímto ustanovením přípustnost dovolání doložit nelze. Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; oprávněné, jíž by příslušela náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. února 2006 JUDr. Pavel K r b e k , v. r. předseda senátu