28 Cdo 2936/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce České republiky - Ministerstva financí, proti žalovaným 1/ Ing. P. E., 2/ Ing. P. E., 3/ E. E., všichni zastoupeni advokátem, o zaplacení 21.773,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 270/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17.8.2005, č.j. 5 Co 1341/2005-99, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal po žalovaných solidárního zaplacení částky 21.773,- Kč s příslušenstvím podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 26. 1. 1994, sp. zn. 5 C 88/92, totiž vydal žalovaným resp. právní předchůdkyni třetí žalované podíly na nemovitostech čp. 134, 135 s pozemky parc. č. 8, 9 v k. ú. D. a tito byli podle něj povinni – v důsledku své volby nemovitosti vydáním získat do vlastnictví – zaplatit podstatné zhodnocení stavby (§ 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 19a odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.). Žalobce vyzval žalované k zaplacení dopisem ze dne 15. 10. 2003, přičemž při vyčíslení podstatného zhodnocení nemovitostí státem vycházel ze znaleckého posudku ze dne 9. 7. 2003. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29.3.2005, č.j. 9 C 270/2004-80, žalobu zamítl a přisoudil žalovaným náklady řízení v částce 11.461,- Kč. Prvostupňový soudu dospěl v podstatě k závěru o promlčení nároku žalobce k námitce žalovaných, přičemž jeho posouzení běhu promlčecí lhůty se řídilo dokonce (alternativně) též obecným ustanovením § 107 o. z. o bezdůvodném obohacení. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 8. 2005, č. j. 5 Co 1341/2005-99, změnil rozsudek soudu prvního stupně svým výrokem I. tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku 21.773,- Kč spolu s 2% úrokem z prodlení od 1.1.2004 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. zamítl žalobu stran solidarity žalovaných při placení – šlo o dělitelné plnění. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dovodil, že nárok, vyčíslený v intencích § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990, promlčen není. Promlčecí doba pro uplatnění nároku je zde – při nedostatku speciální úpravy – obecná tříletá (§ 101 o. z.) a její běh začíná dnem, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé. Tímto dnem byl den následující po doručení dopisu žalobce s vyčíslením a zdůvodněním nároku ze dne 15. 10. 2003 žalovaným (šlo o dny 15. 11. resp. 21. 10. 2003). Žaloba byla tedy dne 22. 6. 2004 podána včas. Proti nepříznivému výroku o platební povinnosti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání. Jeho důvody spatřovali v tom, že řízení u odvolacího soudu bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, že věc nebyla správně posouzena po právní stránce a že rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé zejména nesouhlasili se závěry odvolacího soudu o nepromlčení práva na platbu zhodnocení nemovitostí a domnívali se, že tu došlo k promlčení – dokonce již v 70. letech minulého století poté, co měly být náklady na zhodnocení domů vynaloženy. Dovolatelé žádali, aby Nejvyšší soud zrušil v napadené části rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Dovolání bylo podáno ve lhůtě advokátem, jeho přípustnost byla patrna – při neshodě rozsudků nižších instancí – z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Dovolání není důvodné. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 600/99 (čl. 50 spisu), z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 250/97, z rozsudku téhož soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1659/2003 a z celé řady dalších judikátů je patrné, že interpretační praxe sleduje konstantně jedinou linii – totiž že výchozí právní skutečností, rozhodnou pro počátek běhu tříleté promlčecí lhůty (§ 101 o. z.) u nároku povinné osoby na úhradu rozdílu hodnot nemovitostí (podstatného zhodnocení), je v intencích § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. výzva povinné osoby oprávněné osobě k plnění; jejím právním podkladem je, při nedostatku speciální zákonné úpravy, ustanovení § 563 o. z. (určení doby splnění závisí na vůli věřitele a splatnost plnění se datuje prvního dne po věřitelově požádání; účinnost žádosti resp. výzvy je dána jejím doručením dlužníkovi). Odvolací soud tedy posoudil věc po právní stránce zcela správně. Neobstojí ani další dva dovolací důvody, jak byly konkretizovány v dovolání. Změny žalobního petitu v dřívějším sporu o vydání věcí, vycházející z dědění na straně oprávněných a s tvrzeným dopadem na výši podílů oprávněných osob, již nejsou relevantní. Námitky dovolatelů vůči skutečnostem rozhodným pro výši zhodnocení nemovitostí (poslední odstavec dovolání) jsou povahy skutkové, nikoli právní, a dovolací soud není v rámci své přezkumné činnosti (výklad § 243a o. s. ř.) oprávněn do skutkového základu věci, zjištěného nižšími instancemi, zasahovat. Nejvyšší soud proto, s ohledem na své výše popsané posouzení věci, dovolání žalovaných zamítl (§ 243 odst. 2 o. s. ř.). Úspěšnému žalobci nevznikly v řízení žádné náklady. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek podle občanského soudního řádu přípustný. V Brně dne 31. října 2006 JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r. předseda senátu