NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 1413/2005-57 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně T., proti žalovaným 1) RNDr. M. , 2) MUDr. E. P. a 3) J. Ř., jako správci konkursní podstaty úpadkyně S. a. s., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 1129/2003, o dovolání prvního a druhé žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2005, č. j. 15 Cmo 13/2005-41, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 22. září 2004, č.j. 13 Cm 1129/2003-20, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích určil, že žalobkyně má za úpadkyní S. a. s. pohledávku z titulu částečného nezaplacení faktury včetně úroku z prodlení ve výši 27.563,70 Kč, prvnímu a druhé žalovaným uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na nákladech řízení 7.604,- Kč a žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči třetímu žalovanému. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku o nákladech řízení podali první a druhá žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelé namítají, že popřeli pravost a výši žalobkyní přihlášené pohledávky, jelikož tato byla třetím žalovaným „zjištěna“ pouze na základě úpadkyní předloženého seznamu nezaplacených faktur. V situaci, kdy soud prvního stupně dospěl k závěru o důvodnosti žaloby až z „dokladů“ doložených žalobkyní v průběhu řízení, přičemž první a druhá žalovaní „neměli procesní možnost vzít své popření zpět“, považují dovolatelé závěr odvolacího soudu o povinnosti hradit žalobkyni náklady řízení za nesprávný. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení zrušil. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi v těchto ustanoveních taxativně vyjmenovanými usneseními. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., když usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, není rozhodnutím ve věci samé (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto, bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního a druhé žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 30. března 2006 JUDr. Petr Gemmel, v.r. předseda senátu