NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 907/2006   U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava  Galluse  a  soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. M. K., proti žalovaným 1) M. D., 2) F. N., o nárocích z nekalé soutěže ve výši 250 000,- Kč, vedené  u  Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 403/2000, o dovolání  žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2006, č.j.  2 Cmo 283/2005-43, takto: I. Dovolání se  odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 8. června 2005, č.j. 32 Cm 403/2000-38, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem odmítl pro opožděnost odvolání žalobce do usnesení ze  dne 13. srpna 2003, č.j. 32 Cm 403/2000-33, kterým žalobci přiznal částečné osvobození od soudního poplatku, a rozhodl o nákladech řízení (první výrok).  Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož důvodnost opřel o postižení prvoinstančního řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jejíž  nápravy  se  podle  svého  vyjádření  již   domáhal  v  odvolacím řízení.  Dovolatel i nadále setrvává na názoru, že odvolání proti předmětnému usnesení soudu prvního stupně podal poslední den zákonné lhůty, tedy včas. Dovolatel snesl ze svého pohledu argumenty na podporu  tvrzení o včasnosti podaného odvolání a navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání v této věci není přípustné. Podle  ustanovení  § 236  odst. 1 občanského soudního řádu  (dále též jen „o. s. ř.“)  lze dovoláním   napadnout   pravomocná   rozhodnutí  odvolacího  soudu,  pokud  to   zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští. Přípustnost dovolání proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž  bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání proti předmětnému usnesení soudu prvního stupně, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. dána již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a  a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., protože rozhodnutím soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání  neplyne ani z ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle § 43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jiný návrh na zahájení, a nikoliv rozhodoval-li odvolací soud o odmítnutí odvolání, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nákladů za odvolací řízení před soudy obou stupňů, majícího povahu usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze tak uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobce usnesením   pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. Na   tomto   závěru  nemůže  nic  změnit  ani  nesprávné  poučení   odvolacího   soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání  je přípustné, přípustnost  dovolání nezakládá  Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud  to zákon  připouští;  jestliže   tedy   možnost   podat   dovolání   není  v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn.. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto, žalovaným však v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 12. prosince 2006 JUDr. Miroslav   Gallus, v.r. předseda senátu