NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 1103/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobkyně B. R., proti žalovaným 1) N. K., 2) JUDr. P. P., o 609.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 242/2003-137, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. června 2005, č. j. 59 Co 197/2005-143, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Druhý žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně potvrdil usnesení ze dne 6. dubna 2005, č. j. 6 C 242/2003-137, kterým Okresní soud ve Zlíně zastavil řízení o odvolání druhého žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 C 242/2003-48, pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), se zabýval otázkou jeho přípustnosti. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Všem třem případům přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání, není usnesením ve věci samé. Věcí samou se totiž rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé takové rozhodnutí soudu, jímž se v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, publikované pod C 264/3 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR). Přípustnost dovolání nevyplývá ani z § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože nejde o žádný z případů, které jsou v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovány. Lze tudíž uzavřít, že dovolání druhého žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat uplatněnými dovolacími námitkami (obdobně přitom rozhodl již v usnesení ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 170/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 152/2002, a v usnesení ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 205/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 102/2002). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti druhému žalovanému právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně 31. května 2006 Vít Jakšič, v.r. předseda senátu