NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 558/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr.  Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně G. M. B.,  a. s.  proti žalovanému D. D., o zaplacení částky 70.953,64 Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně  pod sp. zn. 14 C 140/2005, o dovolání žalovaného proti usnesení  Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 36 Co 428/2005-51, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. září 2005, č. j. 14 C 140/2005-40, zastavil řízení o zaplacení částky 600,- Kč, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 70.953,64 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného, které směřovalo výlučně proti výroku o lhůtě ke splnění jeho platební povinnosti, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 36 Co 428/2005-51, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku potvrdil s tím, že jinak zůstává tento rozsudek nedotčen,  a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na doručení usnesení odvolacího soudu reagoval žalovaný podáním, ze kterého je zřejmé, že je jím  míněno dovolání proti tomuto rozhodnutí. Z obsahu dovolání lze dovodit, že se týká pouze lhůty k plnění stanovené potvrzeným výrokem rozsudku soudu prvního stupně. Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné. Přípustnost dovolání upravují ustanovení § 237 až 239 OSŘ. Napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím ve věci samé, a tak nepřipadá v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 OSŘ. Věcí samou se totiž rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé pak takové rozhodnutí, jímž soud v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok (srov. usnesení ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 3, pod č. C 264). Dovolání pak nemůže být přípustné ani podle § 238, § 238a a § 239 OSŘ, jelikož z taxativního výčtu obsaženého v těchto ustanoveních nevyplývá přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto jen o lhůtě k plnění. Nezbývá tedy než uzavřít, že dovolání žalovaného v této věci není přípustné. Proto je dovolací soud  podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ odmítl. Zbývá poznamenat, že žalovaný sice v projednávané věci není zastoupen advokátem ani netvrdí, že by měl právnické vzdělání, avšak vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, není nedostatek podmínky povinného zastoupení důvodem pro zastavení dovolacího řízení (§ 241b odst. 2 část věty za středníkem OSŘ). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. května 2006 Vít   Jakšič,v.r. předseda senátu