20 Cdo 3186/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy                 JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové          v exekuční věci oprávněné A., a.s., zastoupené členem představenstva oprávněné, proti povinnému V. V., zastoupenému advokátem, pro částku 1.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 Nc 10809/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích z 11. 7. 2006, č.j. 22 Co 100/2006-57, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z  23. 9. 2005, č.j. 12 Nc 10809/2005-10, jímž okresní soud nařídil exekuci na majetek povinného, tak, že návrh oprávněné na nařízení exekuce zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II., III.) i nákladů exekuce (výrok IV.). Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jež směřovala výlučně proti výrokům III. a IV., vztahujícím se k náhradě nákladů odvolacího řízení a nákladů exekuce. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku – tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího (jež není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, pod poř. č. 88, ročník 2002. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení, a tedy ani rozhodnutí o nákladech exekuce (§ 87 odst. 1, § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť případům zde vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé; jím však uvedené usnesení není (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998 pod poř. č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88). Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první,   o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O případných nákladech vzniklých povinnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 exekučního řádu). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. února 2007 JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.   předseda senátu