22 Cdo 2546/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud   České   republiky   rozhodl   v   senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce   B. K.,  zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. K., zastoupenému   advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 147/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. února 2007, č. j. 24 Co 597/2006-145, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. června 2006, č. j. 7 C 147/2005-102, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k nemovitostem, zapsaným na listu vlastnictví  v katastru nemovitostí, vedeném u Katastrálního úřadu pro K. k. Katastrální pracoviště v R. n. K., pro obec S. – S. a katastrální území S. jako dům na stavební parcele č. 98, stavební parcela č. 98 a pozemek parcelní č. 602/6“, výrokem pod bodem II. tyto nemovitosti přikázal do vlastnictví žalobci, výrokem pod bodem III. žalobci uložil, aby žalovanému zaplatil částku 657 705,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku, výrokem pod bodem IV. zastavil  řízení o bezdůvodném obohacení co do částky 36 000,- Kč, výrokem pod bodem V. žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému „za bezdůvodné obohacení částku 80 598,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“, výrokem pod bodem VI. žalobu o zaplacení bezdůvodného obohacení co do částky  3 402,-  Kč  zamítl  a  výroky   pod   body   VII. – IX.   rozhodl  o   soudním   poplatku a nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí každý z ideální poloviny. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k těmto nemovitostem mezi účastníky nedošlo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem jsou v daném případě splněny. Za daných poměrů - žalobce užívá byt v domě - nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalovaného soud vyšel z ceny nemovitostí 1 336 000,- Kč zjištěné ze znaleckého posudku F. K. Od vypořádacího podílu 668 000,- Kč odečetl v rámci širšího vypořádání částku 10 295,- Kč, odpovídající polovině investic žalobce vynaložených na společné nemovitosti, a uložil  žalobci, aby zaplatil žalovanému částku 657 705,- Kč. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání účastníků rozsudkem ze dne 28. února 2007, č. j. 24 Co 597/2006-145, rozsudek soudu prvního stupně výrokem pod bodem I. v napadených výrocích pod body I. a II. potvrdil, výrokem pod bodem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že „žalobce je povinen zaplatit žalovanému na vypořádání podílového spoluvlastnictví částku 658 205,- Kč“, a výroky pod bodem III. – V. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, když při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnické podíly žalovaných vyšel z přesvědčivého znaleckého posudku F. K., který v souladu s požadavkem soudu vyčíslil obvyklou cenu nemovitostí, takže ani odvolací soud neshledal důvod pro doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem ke stanovení obvyklé ceny nemovitostí. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně vycházel z celkové výše investic žalobce o 1000,- Kč vyšší, takže uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému částku 658 205,- Kč.   Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uvádí, že napadá výrok pod  bodem   II. tohoto   rozsudku,   ale  i  s  ním   související   výrok   pod bodem I. a výroky o nákladech řízení, a že uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Jeho naplnění spatřuje v tom, že přiměřená náhrada za spoluvlastnický podíl žalovaného byla určena podle obvyklé ceny stanovené znalcem F. K., který se obsáhle zabýval cenou stanovenou podle cenového předpisu a cenu obvyklou dovodil z údajů tří realitních kanceláří o realizovaných nabídkách. Jejich sdělení o tom, že obvyklá cena nemovitostí by se mohla pohybovat v rozmezí od 700 000,- Kč do 1 000 000,- Kč znalec převzal, aniž je podpořil konkrétními údaji, a nepřihlédl ani k nabídkám, které z internetu obstaral žalovaný. Podle žalovaného z těchto nabídek vyplývala  cena nemovitostí ve výši 1 766 000,- Kč, což odpovídá také tomu, že v domě jsou čtyři obytné místnosti a cena bytu 2+1 se v obcích v dosahu většího města pohybuje kolem 1 milionu Kč. Žalovaný nesouhlasí také s tím, že znalec zmínil srovnávací metodu Ing. K., kterou blíže neobjasnil. Neuvažoval také o stanovení věcné hodnoty, která vyjadřuje skutečnou stavební hodnotu věci a které se nedotýkají výkyvy nabídky a poptávky.  Žalovaný uzavírá, že se domáhá  toho, aby hodnota vypořádacího podílu byla zvýšena asi o 200 000,- Kč, což bude odvislé od revizního znaleckého posudku. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů v napadené  části a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto, neboť nesouhlasí s namítaným nesprávným právním posouzením věci. Soudy obou stupňů vycházely při zjištění obvyklé ceny nemovitostí ze znaleckého posudku, který je správný. Žalobce ještě uvádí, že částku 658 205,- Kč žalovaný odmítl přijmout, a proto ji složil do notářské úschovy.   Nejvyšší soud ČR (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních § 237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 3 a 4, § 243a odst. 2 OSŘ).   Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 6. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, že „přiměřenou náhradu ve smyslu § 142 odst. 1 občanského zákona je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jakou představoval podíl spoluvlastníka, přisouzený ostatním spoluvlastníkům. Přiměřená náhrada musí vyjadřovat cenu, závislou nejen na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném čase. Za takovou nelze považovat náhradu, vycházející jen z ceny zjištěné podle předpisu o oceňování nemovitostí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. B., pod C 110). Podle tohoto rozhodnutí je tedy určující cena obvyklá. Obvyklou cenou nemovitosti v určité době se obecně rozumí cena, které by bylo dosaženo při prodeji obdobné nemovitosti v obdobné lokalitě ve stejné době a v obvyklém obchodním styku. Jinými slovy jde o cenu, za kterou by určitou nemovitost bylo možno v určitém čase reálně prodat či koupit. Stanovení takové obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného soudního znalce. Otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní ale skutkovou. Ostatně, jak známo, znalci nepřísluší, aby řešil otázky právní; může řešit jen otázky skutkové – srov. ustanovení § 13 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, podle kterého se znalec na požádání příslušného orgánu může zabývat jen takovými skutečnostmi, k jejichž posouzení je třeba jeho odborných znalostí. Jestliže pak soud při stanovení obvyklé ceny akceptuje odborné posouzení znalce jako správné, ač tomu tak není, jde o pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, resp. při hodnocení provedených důkazů ve smyslu § 132 OSŘ. Takovéto pochybení pak podle okolností může být dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nebo podle § 241a odst. 3 OSŘ (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Opodstatněním těchto dovolacích důvodů se dovolací soud může zabývat jen v případě, kdy je dovolání přípustné. Lze tedy uzavřít, že akceptace znalcem stanovené obvyklé ceny věci soudem představuje skutkové zjištění soudu o ceně věci.“ Jestliže dovolatel podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) zpochybňuje  ve svém dovolání otázku správnosti obvyklé ceny zjištěné soudem  prvního stupně, nemohl dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. l písm c) OSŘ k těmto námitkám přihlédnout. Protože  dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny, dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto, takže žalobci by podle §  243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ příslušela náhrada účelně vynaložených nákladů, které mu v tomto řízení vznikly.  Účelně vynaloženým nákladem žalobce není odměna advokáta za vyjádření k dovolání, v němž žalobce odmítnutí dovolání nenavrhoval. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 4. prosince 2007 JUDr. Marie Rezková, v. r.                                                předsedkyně senátu