22 Cdo 2884/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud  České   republiky   rozhodl  v  senátě   složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně   M.  P., zastoupené advokátem, proti  žalované  R.  S.,  a. s.,, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 278/2003,  o  dovolání   žalobkyně   proti   usnesení   Krajského   soudu   v   Brně   ze   dne   1. prosince 2006, č. j. 21 Co 184/2006-185, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že je vlastnicí dále specifikovaných nemovitostí. Žalované prodala nemovitosti kupní smlouvou datovanou dnem 31. 5. 1999, ale podepsanou 3. 11. 1999,  za kupní cenu 217 500,- Kč, která jí však zaplacena nebyla: a to ani částka 67 500,- Kč, na kterou existuje výdajový pokladní doklad z 24. 9. 1999, podle kterého  jí žalovaná tuto částku vyplatila, ani zbývající částka 150 000,- Kč, kterou měl inkasovat její manžel. Žalobkyně vyzvala žalovanou 17. 9. 2002 k zaplacení kupní ceny  217 500,- Kč, resp. z opatrnosti k zaplacení zbylé části kupní ceny 150 000,- Kč. Současně ji upozornila, že v případě nezaplacení  kupní ceny má právo od kupní smlouvy odstoupit. Žalovaná jí přípisem ze  7. 10. 2002   sdělila,   že  dlužnou kupní cenu uhradit nehodlá. Proto žalobkyně dopisem z 8. 10. 2002 doručeným žalované od kupní smlouvy odstoupila. Tím došlo ke zrušení této smlouvy od počátku, žalobkyně je vlastnicí nemovitostí, avšak její vlastnické právo není vyznačeno v katastru nemovitostí. Okresní  soud  v   Prostějově   (dále   „soud   prvního   stupně“) rozsudkem ze dne 27. prosince 2005, č. j. 7 C 278/2003-166, zamítl žalobu na určení, že „žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitostí, a to objektu bydlení na zast. ploše p. č. 188, zast. plochy p. č. 188 a zahrady p. č. 145/2, zapsaných na LV pro obec I., k. ú. I. n. H.“ Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Žalobkyně „v řízení neprokázala, že jí nebyla zaplacena částka 67 500,- Kč jako doplatek  kupní ceny, na kterou byl vystaven výdajový pokladní doklad, který žalobkyně  svým podpisem potvrdila“. Mohla by se tak domáhat úspěšně tohoto určení jen v případě, že by   sama   splnila   povinnost   vyplývající pro ni jako prodávající ze zrušené kupní smlouvy z  3. 11. 1999 vůči   žalované   jako   kupující podle § 457 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), tj. že by žalované vrátila částku 67 500,- Kč, převzatou od ní jako kupní cenu, což neučinila. Žalobkyně také neprokázala, že podala proti žalované žalobu na vyklizení předmětných nemovitostí. K  odvolání   žalované   Krajský   soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 1. prosince 2006, č. j. 21 Co 184/2006-185, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění, že mezi týmiž účastnicemi v opačném postavení byl již v minulosti u soudu prvního stupně veden   spor pod sp. zn. 7 C 179/2002, v němž se tehdejší žalobkyně CS C. I., a. s., (nyní po změně v názvu obchodní firmy žalovaná) domáhala, aby žalovaná (nyní žalobkyně) vyklidila předmětné nemovitosti s tvrzením, že k nim nabyla vlastnictví kupní smlouvou z 31. 5. 1999 (správně 3. 11. 1999).  Žalovaná se v uvedeném řízení bránila tím, že žalobkyně   řádně   a   včas    neuhradila kupní cenu, proto 8. 10. 2002 od kupní  smlouvy z 31. 5. 1999 (správně 3. 11. 1999) odstoupila. Rozsudkem soudu prvního stupně z 3. 9. 2002, č. j. 7 C 179/2002-15, bylo žalobě o vyklizení vyhověno a k odvolání žalované byl uvedený rozsudek potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně z 27. 8. 2003, č. j. 19 Co 346/2002-60. V rozsudcích byla předběžně posouzena otázka vlastnictví předmětných nemovitostí s tím, že vlastníkem je žalobkyně (v tomto dalším řízení žalovaná). V tomto dalším řízení se žalobkyně (v předcházejícím řízení žalovaná) domáhá určení vlastnického práva ke stejným nemovitostem a tvrdí stejné skutečnosti - že mezi účastníky byla uzavřena 3. 11. 1999 kupní smlouva, že žalovaný nezaplatil řádně a včas kupní cenu a že žalobkyně proto 8. 10. 2002 od kupní smlouvy odstoupila. Žalovaná se brání tím, že vlastnické právo k nemovitostem nabyla  kupní smlouvou z 3. 11. 1999. Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 OSŘ, který stanoví, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popř. pro jiné osoby věc projednána znovu. S odkazem na rozhodnutí  Ústavního   soudu   ČR,   sp. zn.  IV.  ÚS   2/93, uvedl, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje překážku věci rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že byla posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož je žalováno na plnění. V dané věci jsou účastnice řízení totožné jako ve věci soudu prvního stupně sp. zn. 7 C 179/2002 (rozdílné procesní postavení není pro uvedený závěr významné), v předchozím řízení soud řešil otázku vlastnictví k nemovitostem a posuzoval tytéž skutečnosti, a to zda došlo k uzavření platné kupní smlouvy, k řádnému zaplacení kupní ceny a k účinnému odstoupení od kupní smlouvy prodávající. Jestliže byla otázka vlastnictví nemovitostí v předchozím řízení soudem vyřešena, nelze připustit, aby v jiném řízení byla otevřena a znovu řešena. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o  § 239 odst. 1 písm. a) OSŘ, a odůvodňuje tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s tím, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené, kterou  má být rozhodnutí ve věci sp. zn. 7 C 179/2002. V uvedeném řízení sice uváděla, že kupní  cenu ze smlouvy z 31. 5. 1999 žalovaná nezaplatila řádně a včas, avšak s podstatně jinými okolnostmi a navrženými důkazy. V předchozím řízení byla jiným způsobem, za jiných okolností, jiných tvrzení a jiných důkazů posouzena existence či neexistence právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno na plnění. V tomto novém řízení opírá totiž žalobkyně  své právo „o jiný právní důvod, kterým je odstoupení od smlouvy podle § 517 odst. 1 občanského zákoníku. Skutečnost, že v minulém řízení soudy zkoumaly platnost uzavřené kupní smlouvy, není právně významná.“ Žalobkyně odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 906/2000 a sp. zn. 22 Cdo 835/2004 a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.  Poukazuje na to, že mezi účastníky byla vedena ještě další řízení - o zaplacení daně z převodu nemovitostí a neoprávněný zásah do práva k domu. Otázka vlastnictví i v těchto sporech byla řešena ve prospěch žalované. Připomíná ještě, že žalobkyně ač tvrdí, že je vlastnice nemovitostí, v žádosti o přiznání o osvobození od soudních poplatků uvedla, že nemá žádný majetek. Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou  oprávněnou osobou - účastnicí řízení, přezkoumal usnesení  odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle § 159a  odst. 5 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti  výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě pro jiné osoby věc projednávána znovu. V rozhodnutí z 29. 4. 2003, sp. zn. 28 Cdo 724/2003, publikovaném pod č. C 1881 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. B. (dále „Soubor“) se uvádí: „Překážka věci pravomocně rozhodnuté (res judicata) patří mezi podmínky řízení, k nimž soud přihlíží kdykoliv za řízení (§ 103 OSŘ), a představuje  neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení (§ 104 odst. 1 OSŘ). Předpokladem ovšem je, že jde o totožnou pravomocně rozsouzenou věc. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení. O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za  podmínky, že tento důvod plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen  po   právní stránce (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, pod pořadovým číslem 119). K témuž závěru dospěl Nejvyšší soud v rozsudku z 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 9/2001, na který dovolatelka  poukazuje. Nejvyšší soud uvedl, že „tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení  jako   žalovaní a  ve   druhém   jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly)  účastníky již skončeného řízení (shodně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněného pod R 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“ Otázkou vázanosti pravomocným rozhodnutím v případě, kdy žalobě na určení předcházelo rozhodnutí o plnění, se Nejvyšší soud zabýval v usnesení z 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, publikovaném v Souboru pod C 907, v němž zaujal právní názor, že „pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, a vytváří proto překážku věci v pravomocně rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právní vztah je či není, vychází-li ze stejného skutkového základu“. Shodný právní názor vyslovil Ústavní soud  soud ČR ve svém usnesení ze 7. 1. 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněném ve Sbírce nálezů Ústavního soudu ČR, svazku 2 pod číslem 5, na nějž odkázal i odvolací soud. Tato rozhodnutí neřešila vztahy k nemovitostem, ve kterých uvedený  názor nelze uplatňovat bezvýjimečně. Tak např. rozsudek o vyklizení nemovitostí vynesený na základě žaloby vlastníka nemůže zabránit pozdějšímu projednání žaloby na určení vlastnictví téhož žalobce,  který není zapsán v katastru nemovitostí. Rovněž v rozsudku z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000 (C 1303  Souboru rozhodnutí)  Nejvyšší soud uvedl, že „není-li žalobce zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník určité věci, má jeho žaloba na určení vlastnictví z hlediska zájmu na určitosti vlastnických práv a nespornosti a spolehlivosti jejich evidence v katastru nemovitostí přednost před žalobou na plnění. Kumulaci žaloby na určení  vlastnického práva se žalobou na plnění, např. na vyklizení nemovitosti, nelze vyloučit.“   O takový případ se však v dané věci nejedná. Žalobkyni byla již dříve na základě žaloby žalované pravomocně uložena povinnost vyklidit sporné nemovitosti, přičemž v tomto řízení soud řešil otázku vlastnických práv k nemovitostem a posuzoval i námitku  žalobkyně, že je vlastnicí  nemovitostí, neboť 8. 10. 2002 od kupní smlouvy uzavřené 31. 5. 1999 (správně 3. 11. 1999)  se žalovanou  odstoupila. Žalobkyně v předchozím řízení v odvolání z 8. 10. 2002  uvedla, že „dle výše uvedené  kupní smlouvy  mi žalobce, jako kupující, měl vyplatit kupní cenu ve výši 217. 500,- Kč, přičemž k dnešnímu dni nebylo zaplaceno na kupní cenu vůbec nic, a to přesto, že existuje  výdajový pokladní doklad ze dne 24. 9. 1999, na kterém je zaznamenáno, že mi žalobce vyplatil částku 67 500,- Kč. Z opatrnosti pak namítám, že mi nebyla zaplacena částka 150 000,- Kč na kupní cenu, jak vyplývá z kupní smlouvy  ze dne 31. 5. 1999, což  znamená, že mi nebyla zaplacena celá kupní cena. Pokud měl určitou část kupní ceny inkasovat můj manžel, J. P., tuto informaci nepovažuji za pravdivou, navíc v žádném případě jsem jemu neudělila plnou moc k inkasování jakékoliv finanční částky z  kupní   ceny.  Z  výše uvedených důvodů jsem odstoupila řádně od kupní smlouvy ze dne 31. 5. 1999.“  K tomuto tvrzení předložila výzvu ze 17. 9. 2002 adresovanou žalované, ve které uvedla, že pokud nebude kupní  cena 217 500,- Kč žalovanou zaplacena ve stanovené lhůtě, je oprávněna od kupní smlouvy podle § 517 odst. 1 ObčZ odstoupit.  V další listině  -  odstoupení od kupní smlouvy z 8. 10. 2002 žalobkyně uvedla, že kupní cena jí nebyla žalovanou  ani  na   základě  výzvy   ze 17. 9. 2002 zaplacena, a proto od kupní smlouvy podle §  517  odst.  l  ObčZ   odstupuje.  V  již   zmíněném   rozsudku   Krajského   soudu   v   Brně  z 27. 8. 2003, č. j. 19 Co 346/2002-60, je uvedeno, že „zaplacení kupní ceny je potvrzeno žalovanou (v tomto dalším řízení žalobkyně) na dvou listinách, přičemž své podpisy tato nezpochybnila. Její nynější tvrzení o nezaplacení celé, příp., části kupní ceny je nevěrohodné… odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala opodstatněnost odstoupení od smlouvy ze dne 31. 5. 1999, smlouva jejím úkonem nebyla zrušena.“  Není tedy pochyb o tom, že v předchozím řízení se soud (odvolací) zabýval otázkou, zda došlo k odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy z 31. 5. 1999 (správně 3. 11. 1999) dopisem z 8. 10. 2002,  byť rozhodnutí neosahuje   výslovný   odkaz   na   příslušná ustanovení  občanského zákoníku, tj. § 517 odst. 1 a  §  48  odst.  1  a  2  ObčZ. V tomto dalším řízení žalobkyně uplatňuje stejná skutková tvrzení a z nich stejný nárok - že je vlastnicí nemovitostí, neboť od předmětné kupní smlouvy dopisem z 8. 10. 2002 odstoupila.  Závěr odvolacího soudu, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené, je správný. Jeho o rozhodnutí je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu z 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, na který dovolatelka poukazuje. Nepřípadný je však její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze 4. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 835/2004. Nejvyšší soud v něm dospěl k závěru, že překážka věci rozhodnuté nepřipadá v úvahu proto, že v uvedené  věci   opíral   žalobce   uplatněný   nárok   o   tvrzení, že od kupní smlouvy odstoupil přípisem z   9. 10. 2001. O takto skutkově a právně vymezeném nároku nemohlo být Okresním soudem v  Prostějově 22. 7. 1997   rozhodnuto,   neboť   v  době jeho rozhodování ještě projev vůle z 9. 10. 2001 nebyl učiněn. Z  uvedeného  je  zřejmé,  že   právní   posouzení   věci odvolacím soudem je správné, a protože dovolací soud nezjistil, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 242 odst. 3 OSŘ, dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 OSŘ).   Vzhledem k úspěchu žalované v dovolacím řízení příslušela by jí vůči žalobkyni podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 OSŘ  náhrada nákladů řízení, ty jí však nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. prosince 2007 JUDr. Marie Rezková, v. r. předsedkyně senátu