28 Cdo 4475/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra, a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce Stavebního bytového družstva S., družstva, zastoupeného  advokátem, proti žalované H. K., o zaplacení 10.325,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 46/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2007, č.j. 23 Co 339, 340/2006-109, takto: I.  Dovolání  se  odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 11. 2004, č.j. 12 C 46/2004-25, ve spojení s usnesením ze dne 25. 11. 2004, č.j. 12 C 46/2004-29, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na původně žalovaných P. K. a D. K. zaplacení částek 10.325,- Kč (jako dlužného příspěvku do fondu oprav za rok 2001) a 25.299,- Kč (jako smluvní sankce za prodlení od 6. 1. 2001 do 31. 12. 2003) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce jako správce domu č.p. 1260 v P. 4,  (dále jen „předmětný dům“ nebo „dům“) na základě příkazní smlouvy a menšinový spoluvlastník domu není ve sporu věcně aktivně legitimován. Vzhledem k tomu, že původní žalovaná D. K. zemřela, soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 7. 2005, č.j. 12 C 46/2004-48, svůj citovaný rozsudek ve vztahu k zemřelé žalované zrušil a řízení proti ní zastavil. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) – poté co v důsledku úmrtí původního žalovaného P. K. dne 19. 1. 2006 usnesením ze dne 25. 4. 2007 rozhodl, že v řízení bude pokračováno jako se žalovanou s H. K. – rozsudkem  ze dne 25. 4. 2007, č.j. 23 Co 339, 340/2006-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, dovodil, že žaloba nemá oporu ani v ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. a že domáhat se plnění tak, jak učinil žalobce, může jen vlastník, nikoli správce domu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm (z obsahového hlediska) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Předestřel v něm několik otázek, jimž přisuzuje zásadní právní význam, vyjádřil nesouhlas se závěrem o nedostatku své aktivní věcné legitimace ve sporu a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí  řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž bylo potvrzeno  rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Dovolání podle § 237 odst. 1 o.s.ř. však není podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V dané věci  žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o dvou peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem v částkách 10.325,- Kč (příspěvek do fondu oprav za rok 2001) a 25.299,- Kč (smluvní sankce za prodlení od 6. 1. 2001 do 31. 12. 2003), ve vztahu k nimž je nutno též samostatně posuzovat přípustnost dovolání z hlediska § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Pokud jde o nárok na zaplacení částky 10.325,- Kč, je zřejmé, že uvedená částka nedosahuje zákonného limitu 20.000,- Kč, a proto je dovolání v této části nepřípustné. Pokud dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu 25.299,- Kč,  přichází v úvahu přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tento předpoklad přípustnosti však rovněž splněn není, neboť vylučuje-li nepřípustnost dovolání možnost přezkumu správnosti rozsudku ohledně hlavního nároku v částce 10.325,- Kč, nemůže žádná z uplatněných dovolacích námitek mít vliv na výsledek řízení ohledně závislého nároku v částce 25.299,- Kč. Nelze-li totiž v dovolacím řízení přezkoumat závěr soudů nižších stupňů o neopodstatněnosti hlavního nároku na zaplacení částky 10.325,- Kč, nelze úspěšně napadnout dovoláním ani závěr o neopodstatněnosti odvozeného nároku na zaplacení smluvní sankce za prodlení s placením hlavního nároku, jenž nebyl žalobci přiznán. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá situaci, kdy žalované v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo vůči žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1,   § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. prosince 2007 JUDr. Robert Waltr, v. r.   předseda senátu