29 Nd 322/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a Mgr. Petra Šuka v právní věci  žalobkyně I., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. S. a 2) V. Ch., o zaplacení částky 37.475,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v B. pod sp. zn. 42 Cm 62/2003, o návrhu druhé žalované na přikázání věci jinému soudu, takto: Věc vedená u Krajského soudu v B. pod  sp. zn. 42 Cm 62/2003 se k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ú. n. L. nepřikazuje. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhá žalobou podanou u Krajského soudu v B. vydání rozhodnutí, kterým by první a druhé žalované bylo uloženo zaplatit  společně a nerozdílně směnečnou pohledávku ve výši 37.475,- Kč se 6% úrokem z prodlení              od 6. prosince 2002 do zaplacení. Krajský soud v B. ve věci rozhodl dne 7. února 2003 směnečným platebním rozkazem č. j. 42 Sm 534/2002-14, proti němuž podala druhá žalovaná námitky. Následným podáním navrhla, aby věc byla z důvodu vhodnosti přikázána Krajskému soudu v Ú. n. L. Uvedla, že je osobou tělesně postiženou se sníženou pohyblivostí, přiložila lékařské potvrzení o pracovní neschopnosti vystavené MUDr. E. P., praktickou lékařkou a fotokopii průkazu zdravotně tělesně postiženého. Žalobkyně s delegací věci ke Krajskému soudu v Ú. n. L. nesouhlasila s tím, že lze předpokládat rozhodnutí ve věci při prvním jednání a přeprava originálu            směnky je  nevhodná. Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému Krajskému soudu v B. a  Krajskému soudu v Ú. n. L., jemuž má být věc přikázána [§ 12 odst. 3 věta první  občanského soudního řádu (dále jen  „o. s. ř.“)], návrh druhé žalované  na přikázání věci jinému soudu projednal a dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. Ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. určuje, že věc může být přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti. Podle  ustanovení § 12 odst. 3 věty druhé  o. s. ř. mají účastníci právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána a v případě druhého odstavce citovaného ustanovení též k důvodu, pro který má být věc přikázána. Důvody vhodnosti podle tohoto ustanovení  mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 Listiny základních práv a svobod, publikované  pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc přikázána, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací nesmí být totiž navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil  nepříznivě. Argumenty uváděné druhou žalovanou postup podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. neodůvodňují, když nejsou způsobilé prolomit zásadu vyjádřenou v čl. 38 Listiny základních práv a svobod, přičemž Nejvyšší soud přihlédl i k nesouhlasu žalobkyně s navrženou delegací. Nejvyšší soud proto věc jinému soudu z důvodu vhodnosti nepřikázal. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V  Brně  4. prosince  2007 JUDr. Ivana  Š tenglová předsedkyně senátu