29 Nd 341/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a Mgr. Petra Šuka v právní žalobkyně PhDr. H. P., proti žalovanému N. p. ú., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 33/2006, o návrhu žalobkyně na přikázání věci jinému soudu, takto: Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 33/2006 se k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně nepřikazuje. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně podala u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu osobnosti, kterou    se domáhá, aby bylo rozhodnuto, že žalovaný neoprávněně zasáhl do práva žalobkyně vstupem do bytu a žalovanému bylo uloženo za způsobenou nemajetkovou újmu zaplatit částku 500.000,- Kč. Podáním ze dne 6. srpna 2007 navrhla, aby byla věc z důvodu vhodnosti přikázána Krajskému soudu v Brně. Uvedla, že je nezaměstnaná, pobírá pouze sociální dávky, přičemž sama pečuje o dítě. Špatná finanční situace „výrazně omezuje možnost přístupu k soudu značně vzdálenému od jejího bydliště“. Žalovaný s návrhem na delegaci věci ke Krajskému soudu v Brně nesouhlasil, maje za to, že návrh je nedůvodný. S odkazem na ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod uvedl, že žalobkyní uváděné důvody neumožňují přijmout závěr, že jiným soudem bude věc projednána hospodárněji a rychleji. Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému Městskému soudu v Praze a Krajskému soudu v Brně, jemuž má být věc přikázána              (§ 12 odst. 3 věta první  občanského soudního řádu), návrh žalobkyně na přikázání věci jinému soudu projednal a dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky k tomu,    aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) Ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. určuje, že věc může být přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti. Podle  ustanovení § 12 odst. 3 věty druhé  o. s. ř. mají účastníci právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána a v případě druhého odstavce citovaného ustanovení též k důvodu, pro který má být věc přikázána. Důvody vhodnosti podle uvedeného ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon  (čl. 38 Listiny základních práv a svobod, uveřejněné              pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání  jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc přikázána, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací nesmí být totiž navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil  nepříznivě. Důvody uváděné žalovanou nejsou natolik závažné, aby byly způsobilé prolomit výše uvedený ústavní princip, přičemž Nejvyšší soud přihlédl i k nesouhlasu žalovaného s přikázáním věci jinému soudu. Nejvyšší soud  důvody pro přikázání věci jinému soudu podle ustanovení                     § 12 odst. 2 o. s. ř. neshledal a proto návrhu žalobkyně nevyhověl. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 4. prosince 2007 JUDr. Ivana   Š tenglová předsedkyně senátu