29 Odo 1373/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Č. o. b. a. s.,  proti žalovaným  1) C., a. s., zastoupené  advokátem, 2) D. I. spol. s r. o., a 3) C. t. s. r. o.,  zastoupené advokátem, o zaplacení částky 2,000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 14 C 87/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2006, č.j. 25 Co 476/2005-150, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 30. září 2005, č.j. 14 C 87/2005-117, zamítl ve vztahu k první a třetí žalovaným žalobu o zaplacení částky 2,000.000,- Kč (výrok I.), druhé žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 2,000.000,- Kč (výrok II.), žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení první a třetí žalovaným (výrok III.) a druhé žalované uložil zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni (výrok IV.). V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi žalobkyní a společností C., spol. s  r. o.,  (dále jen „dlužník“) byla uzavřena dne 19. září 1995 smlouva o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“) podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku (dále jen                 „obch. zák.“), kterou byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 17,684.000,- Kč. Splnění závazku                 ze smlouvy o úvěru bylo zajištěno ručitelskými prohlášeními první, druhé a třetí žalovaných ze dne 19. září 1995 (dále jen „ručitelská prohlášení“).  Dlužník úvěr nesplácel a rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 7. května 1997 byl na jeho majetek  prohlášen konkurs. Žalobkyně přihlásila do konkursu pohledávku ze smlouvy o úvěru ve výši 21,083.680,78 Kč   a byla částečně uspokojena do výše 1,894.579,- Kč. Usnesením ze dne 14. března 2001 byl            ke dni 20. března 2001 konkurs  na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení zrušen.   Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaným vznikl  na základě ručitelských prohlášení ručitelský závazek podle ustanovení § 303 obch. zák. a po prohlášení konkursu na majetek dlužníka vzniklo žalobkyni právo požadovat uspokojení své pohledávky po žalovaných jako ručitelích. Akceptoval však námitku promlčení uplatněnou první a třetí žalovanou s tím, že splátky úvěru, původně splatné v říjnu až prosinci 1997, se staly podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), splatnými dnem prohlášení konkursu, tj. 7. května 1997 (podle smlouvy o úvěru měla být poslední splátka úvěru uhrazena 28. prosince 1997. Promlčecí doba začala běžet dnem 8. května 1997 a s ohledem na přihlášku pohledávky do konkursu dne 6. června 1997 přestala podle § 402 obch. zák. běžet do doby pravomocného skončení konkursu, tj. do 19. dubna 2001. Čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák. tak běžela od 8. května 1997 do 5. června 1997 a dále od 20. dubna 2001 do 21. března 2005 a žaloba byla podána po jejím uplynutí. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. května 2006,               č.j. 25 Co 476/2005-150, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu k první a třetí žalované a ve výroku o nákladech řízení mezi těmito účastníky potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a s právním závěrem, podle něhož je právo žalobkyně promlčeno. K právnímu posouzení věci uvedl, že po zrušení konkursu je podle § 45 odst. 1 a § 14 odst. 1 písm. g) ZKV nutno splatnost jednotlivých splátek úvěru posuzovat podle původních smluvních ujednání, jako kdyby k prohlášení konkursu nedošlo. Pohledávky žalobkyně byly splatné již v roce 1997, z důvodu podání přihlášky do konkursu promlčecí doba nezačala běžet (§ 402 obch. zák.) a začala běžet až s účinky zrušení konkursu. Konkurs byl zrušen ke dni 20. března 2001 po splnění rozvrhového usnesení, promlčecí doba začala běžet dnem 21. března 2001 a uplynula dnem 20. března 2005. Závěr soudu prvního stupně o promlčení práva je proto správný. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil námitku promlčení vznesenou první a třetí žalovanou a zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu  shledává v řešení právních otázek: 1) zda zjištění pohledávky v konkursu má při posuzování běhu promlčecí doby stejné důsledky jako pravomocné přiznání pohledávky v soudním řízení, 2) zda  soud může v usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení určit den ukončení konkursního řízení předcházející dni právní moci usnesení a 3) ke kterému dni dochází k obnovení běhu promlčecí doby při zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení. Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka napadá - jak je zřejmé z obsahu dovolání - rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výrocích o nákladech řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v  rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z  hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z  pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává. Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud totiž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož  na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006,  pod číslem 150). Z uvedeného plyne, že na dovolacích argumentech, s nimiž by byl pojen závěr o naplnění dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., závěr, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., založit nelze. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ani co do řešení otázky (ne)důvodnosti žalovanými vznesené námitky promlčení. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1453/2005,  formuloval a odůvodnil závěr, který se obdobně uplatní i v této věci, podle něhož  právním úkonem, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo            za uplatnění práva v již zahájeném řízení, jímž se ve smyslu ustanovení § 402 obch. zák. staví běh promlčecí doby, je podle dikce ustanovení § 20 odst. 8 ZKV i přihláška věřitelovy pohledávky v konkursu vedeném na majetek dlužníka. Uplatní-li věřitel nevykonatelnou pohledávku přihláškou podanou v konkursním řízení vedeném na majetek dlužníka a takto přihlášená a následně i v konkursu řádně zjištěná pohledávka není za trvání konkursu zcela uspokojena, pak běh promlčecí doby po dobu konkursního řízení je třeba posuzovat podle ustanovení § 405 obch. zák. ve vztahu k osobě dlužníka. Ve vztahu k osobám ručitelů                 pak platí ustanovení § 310 obch. zák., podle něhož se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi. Právní posouzení věci odvolacím soudem o promlčení práva dovolatelky                             je  s  uvedeným judikatorním závěrem v souladu, byť odvolací soud určil počátek běhu promlčecí doby a její konec nesprávně, a to ve prospěch dovolatelky. Řešení otázky,                   zda v usnesení o zrušení konkursu    po splnění rozvrhového usnesení může soud určit den ukončení konkursního řízení předcházející dni právní moci usnesení, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť nemá vliv na závěr o (ne)důvodnosti námitky promlčení. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. února 2007 JUDr. Petr  Gemmel předseda senátu