32 Odo 1122/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud  České  republiky  rozhodl  v  senátě složeném  z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové   v   právní   věci    žalobkyně  Ing. J. N., zastoupené advokátem, proti  žalovanému  J.,  spotřební   družstvo   N. P., o zaplacení 52 636,10 Kč s  příslušenstvím,  vedené  u  Krajského  soudu  v H. K. pod sp. zn. 40 Cm 2/98,  o  dovolání  žalovaného   proti  rozsudku   Vrchního  soudu  v P.  ze  dne  17. ledna 2006, č.j. 3 Cmo 196/2005-181, takto: I. Dovolání se  odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 751,50 Kč  do  tří  dnů  od  právní  moci  tohoto  usnesení,  k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í : Dovolání  žalovaného  proti  rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 17. ledna 2006, č.j. 3 Cmo 196/2005-181, v  rozsahu,  jímž  byl potvrzen rozsudek (v pořadí třetí) Krajského soudu v H. K. ze dne 4. února 2005, č.j. 40 Cm 2/98-162, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského  soudního  řádu  ve znění účinném do 31. března  2005 - dále též jen „o. s. ř“ (srov. bod 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně v tomto rozsudku rozhodl  stejně  jako v obou předchozích rozsudcích ze dne 25. června 1999, č.j. 40 Cm 2/98-39, a ze dne 12. září 2001, č.j. 40 Cm 2/98-70 –  žalobě  v  rozsahu  částky  52 636,10 Kč s 16% úrokem z prodlení od 20. dubna 1995 do zaplacení vyhověl) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož  ve   smyslu   ustanovení   § 242 odst. 3,   věty  první,  o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu  má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl,  resp. jejichž řešení jako nesprávné v dovolání zpochybnil (srov. shodně  usnesení  Nejvyššího  soudu  ze  dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).   Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je však zřejmé, že dovolatel  žádnou otázku zásadního právního významu nevymezuje. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel staví kritiku napadeného rozhodnutí na argumentaci, že se soud prvního stupně dostatečně nezabýval závěry, které odvolací soud formuloval ve zrušovacích usneseních a že byl žalovaný zbaven možnosti účinné obrany opakovaným zamítnutím návrhu na provedení důkazu výslechem jeho bývalého předsedy a statutárního zástupce a na vypracování znaleckého posudku, jímž by byl posouzen rozsah skutečně provedené činnosti žalobkyně u žalovaného. Tyto námitky dovolatele, které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a případně pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), však nemohou zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit  [srov. shodně též právní názor vyjádřený v již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, podle něhož  k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto]. Za situace, kdy dovolací soud neshledal z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy ani dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. pokud směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž  nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1, věta první,  o. s. ř.),  pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.  Jelikož žalovaný z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že  dovolání  bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu  účelně  vynaložených  nákladů  dovolacího   řízení. Náklady  žalobkyně sestávají  z  odměny  za  zastupování  advokátem  v  částce 3 077,50 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3,  § 14 odst. 1,  § 15  a  § 18 odst. 1 vyhlášky  č. 484/2000 Sb.  ve znění účinném do  31. srpna 2006   a   z   paušální  částky  75,- Kč  za   jeden   úkon  právní  služby  (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006, při připočtení 19 % daně z přidané  hodnoty ve výši 599,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně  6. prosince  2007 JUDr. Miroslav   Gallus předseda senátu