32 Odo 1553/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně K. Ž., zastoupené  advokátem, proti žalovanému P. D., zastoupenému advokátem, za  účasti  vedlejšího   účastníka na straně žalovaného E. S. s. r. o., zastoupené advokátkou, o zaplacení 1 689 450,- Kč s příslušenstvím oproti vrácení vozidla, vedené u Krajského soudu v H. K. pod sp. zn. 38 Cm 29/2003, o  dovolání  žalobkyně  proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 29. června 2006, č.j. 2 Cmo 128/2005-286, takto: I. Dovolání  se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257,- Kč do tří dnů  od právní moci  tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem řízení na straně žalovaného se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : Dovolání  žalobkyně  proti  rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 29. června 2006, č.j. 2 Cmo 128/2005-286, v  rozsahu,  jímž  byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v H. K. ze dne 3. února 2005, č.j. 38 Cm 29/2003-242, ve výroku ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 689 450,- Kč s příslušenstvím oproti vydání ve výroku blíže specifikovaného motorového vozidla, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.  března 2005 – dále  též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto  ustanovení  nebyly  v  souzené věci naplněny a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud založil svůj závěr o tom, že poškození pouzdra tlumiče předmětného automobilu není vadou, za kterou by žalovaný odpovídal ve smyslu § 425 obchodního zákoníku, na skutkovém zjištění, že v době přechodu nebezpečí škody na zboží ze žalovaného na kupujícího (společnost C. L., a.s.) pouzdro tlumiče poškozeno nebylo. Namítá-li dovolatelka, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by tuto vadu předmětné vozidlo v době přechodu nebezpečí škody na zboží na kupujícího nemělo, zakládá výtku nesprávnosti právního posouzení věci na jiném skutkovém základě. Dovolatelka tak ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž míří  na dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že jeho skutkové zjištění o tom, že v době přechodu nebezpečí škody na zboží na kupujícího  pouzdro tlumiče poškozeno nebylo, nemá oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod však  není způsobilý přípustnost podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť jeho prostřednictvím nelze řešit otázky zásadního právního významu, nýbrž pouze otázky skutkového zjištění soudu,  a  to  pouze  v  případě  dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), což případ podaného dovolání není. Dovolatelka tak přehlíží, že v případě přípustnosti dovolání zvažované dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Za situace, kdy dovolací soud neshledal z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy ani dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tj. proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž  nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1, věta první,  o. s. ř.),  pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.  Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalovanému a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného právo na náhradu účelně vynaložených nákladů  dovolacího řízení. Náklady  žalovaného sestávají  ze  sazby  odměny za zastupování  advokátem  v částce 10 000,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14  odst. 1,  § 15  a  § 18 odst. 1 vyhlášky  č.  484/2000 Sb.  ve  znění  pozdějších  předpisů a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 1 957,- Kč. Vedlejšímu účastníku na straně žalovaného nebyla vůči žalobkyni náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána, neboť podle obsahu spisu mu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V  Brně 6. prosince  2007 JUDr. Miroslav   Gallus předseda senátu