32 Odo 464/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud  České  republiky  rozhodl  v  senátě složeném  z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse a  soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v  právní věci  žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti  žalované T. Č. R. s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení 179 413,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 35 Cm 158/2001,  o  dovolání  žalobce proti  rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 12. října 2005, č.j. 12 Cmo 279/2005-119, takto: I. Dovolání se  odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575,- Kč do tří dnů  od  právní  moci  tohoto  usnesení, k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í : Dovolání  žalobce  proti  rozsudku  Vrchního soudu  v P.  ze  dne 12. října 2005, č.j. 12 Cmo 279/2005-119, jímž  byl  potvrzen  rozsudek  Městského  soudu v P. ze dne 20. října 2004, č.j. 35 Cm 158/2001-87,  v zamítavém výroku ve věci samé, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení  nebyly  v  souzené věci naplněny, a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku  ve  věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož  ve   smyslu   ustanovení   § 242 odst. 3,   věty  první,  o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu  má po právní stránce zásadní význam  či  nikoli,  relevantní  jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl,  resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004,  sp. zn.  21 Cdo 541/2004,  uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je však zřejmé, že dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil. Kritiku závěrů odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o skladování ani smlouvy o uložení věci, a že případný nárok z bezdůvodného obohacení žalobce neprokázal ani přes poskytnuté poučení soudu prvního stupně, staví dovolatel na jiném skutkovém základě než ze kterého vycházel při posuzování žalobního nároku odvolací soud, s jehož skutkovými zjištěními rovněž polemizuje. Dovolatel tak ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž míří  na dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilý založit, neboť jeho prostřednictvím nelze řešit otázky zásadního právního významu, nýbrž pouze otázky skutkového zjištění soudu, a to  pouze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), což případ podaného dovolání není. Za situace, kdy dovolatel žádnou konkrétní právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezuje, na řešení žádné právní otázky zásadního právního významu není napadené rozhodnutí založeno a dovolací soud neshledal z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy ani dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tj. proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž  nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1, věta první,  o. s. ř.),  pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.  Jelikož žalobce z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají  ze sazby  odměny za zastupování advokátem  v částce 7 500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14  odst. 1,  § 15  a  § 18 odst. 1 vyhlášky  č.  484/2000 Sb.  ve  znění  pozdějších  předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně  11. září  2007 JUDr. Miroslav   Gallus předseda senátu