32 Odo 556/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. M. F., proti žalovanému P. K., o zaplacení 134 124,- Kč s příslušenstvím,  vedené u Okresního soudu  v Liberci pod sp. zn. 13 C 380/96,  o  dovolání   žalovaného  proti   rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. prosince 2005, č.j. 17 Co 286/2005-111,  takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků  nemá právo  na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Liberci rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 17. dubna 2000, č.j. 13 C 380/96-46, žalovanému  uložil  zaplatit  žalobci 134 124,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18,5 %  z  částky  19 500,- Kč  od  28.  září  1994  do  zaplacení a z částky                     114 084,- Kč od 19. listopadu 1994 do zaplacení, a náklady řízení. Krajský soud  v  Ústí  nad Labem  (po  zrušení  jeho  předchozího  rozsudku  ze dne 14. února 2002, č.j. 17 Co 201/2000-70, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2005, č.j.  32 Odo 209/2004-100,  a  vrácení  věci  k  dalšímu řízení) změnil uvedený rozsudek soudu prvního  stupně  tak,  že  žalovaný je povinen zaplatit žalobci 133 126,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15,5 % ročně z této částky za dobu od 7. března 1996 do zaplacení (první odstavec prvního výroku), a zamítl žalobu v rozsahu částky 997,50 Kč a úroků z prodlení ve výši 15,5 % ročně z částky  19 950,- Kč za dobu od 28. září 1994 do 6. března 1996, z částky 114 084,- Kč za dobu od 19. listopadu 1994 do 6. března 1996 a z částky 997,50 Kč za dobu od 7. března 1996 do zaplacení (druhý odstavec prvního výroku). Dále zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci úrok z prodlení  ve výši převyšující 15,5 % ročně z částky 19 950,- Kč za dobu od 28. září 1994 do zaplacení a z částky 114 084,- Kč od 19. listopadu 1994 do zaplacení a řízení v tomto rozsahu zastavil (druhý výrok). Odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Rozsudek  odvolacího  soudu  napadl  žalovaný  dovoláním. Jeho důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci, v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž má rovněž za to, že rozhodnutí vychází ze skutkového  zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zastává názor, že žalobci nárok na zaplacení ceny díla nevznikl, neboť k předání ucelené dodávky projektové dokumentace a plynové kotelny nikdy nedošlo. Vadu řízení spatřuje v nesprávném výkladu pojmu ucelená dodávka, z něhož odvolací soud při posuzování žalobního nároku vycházel. Dovolatel snesl ze svého pohledu další argumenty na podporu jím uplatněných dovolacích důvodů a navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek ve výroku ukládané povinnosti a ve výroku o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních  právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu  ve  znění  účinném  před  1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku. Dovolání není v dané věci přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.   Z vylíčení dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů i z návrhu na vydání rozhodnutí v závěru dovolání je zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje jen proti prvnímu odstavci prvního výroku rozsudku odvolacího soudu. Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [podle  právní  úpravy  účinné od 1. ledna 2001 § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], není  rozhodující,  jak  jej  odvolací  soud  označil,  ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Shodný závěr zaujal Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikovaném  v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, když dovodil, že pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 o. s. ř., nebo zda postupoval  podle  § 219  o. s. ř.,  nýbrž  to,  zda  odvolací  soud  posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně. Pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je tak podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu bez ohledu na to, jak byl formulován jeho výrok. Byť odvolací soud v předmětné věci označil své rozhodnutí obsažené v prvním výroku rozsudku jako měnící, jde  v  případě  prvního  odstavce  jeho  prvního výroku ve skutečnosti o rozhodnutí potvrzující, neboť rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 133 126,50 Kč s příslušenstvím potvrdil. V případě dovolání směřujícího do potvrzujícího výroku rozsudku  odvolacího soudu ve  věci  samé  lze   obecně   přípustnost   dovolání  opřít o ustanovení § 237, § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení § 239 o. s. ř. O případ podřaditelný ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť soud prvního stupně rozhodl ohledně částky 133 126,50 Kč s příslušenstvím dotčené dovoláním oběma rozsudky (v pořadí prvním rozsudkem ze dne 25. dubna 1998 i v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. dubna 2000) vždy stejně (žalobci ji vůči žalovanému přiznal). Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku rozhodnutí nevyslovil. Přípustnost dovolání tak opřít o ustanovení  § 239 odst. 1 o. s. ř. nelze. Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Žalovaný však návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti podle § 239 odst. 2 o. s. ř., nepodal. Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř., tedy zda v řízení nedošlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Vady řízení ve smyslu  § 237 o. s. ř.,  k  nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou  a z obsahu spisu rovněž nevyplývají. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž  ařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením pro nepřípustnost odmítl, aniž se mohl zabývat důvodností podaného dovolání. Žalovaný zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, žalobci však v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok o nákladech dovolacího řízení odůvodněný ustanoveními § 146 odst. 2 věty první  (per analogiam),  § 224  odst. 1 a § 243b odst. 4 věty první o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. srpna 2007 JUDr. Miroslav   Gallus předseda senátu