32 Odo 708/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud  České  republiky  rozhodl  v  senátě složeném  z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové   v   právní   věci    žalobkyně   T.  Ž.,   a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. N., zastoupenému Mgr. R. S., advokátem, o zaplacení 623 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v O. pod sp. zn. 10 Cm 70/97,  o  dovolání  žalovaného proti  rozsudku Vrchního soudu v O. ze dne 14. června 2005,                                              č.j. 2 Cmo 411/2004-144, takto: I. Dovolání se  odmítá. II. Žádný z účastníků  nemá právo  na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dovolání  žalovaného  proti  rozsudku  Vrchního soudu  v O. ze dne 14. června 2005, č.j. 2 Cmo 411/2004-144,  v  rozsahu,  jímž   byl  potvrzen  rozsudek  Krajského soudu v O. ze dne 1. července 2004, č.j. 10 Cm 70/97-108,  ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 623 000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 5. února 1997 do zaplacení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení  nebyly  v souzené věci naplněny,  a  nebylo  shledáno  přípustným  ani  podle  § 237 odst. 1  písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku  ve  věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Otázku, která podle dovolatele činí napadené rozhodnutí zásadně právně významným, totiž zda ve smlouvě o převzetí dluhu vyžadující písemnou formu (srov. § 531 odst. 1 a 3 občanského zákoníku) je požadavek určitosti přejímaného dluhu naplněn i v případě, kdy ač ve smlouvě není konkrétní dluh nijak vymezen, je stranám smlouvy i věřiteli (dle tvrzení dlužníka) zřejmé a známo, o který dluh se jedná, řešil odvolací soud v souladu s hmotným právem a judikaturou (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2006, pod číslem 9), a proto z pohledu řešení této otázky nemůže mít napadené rozhodnutí zásadní právní význam. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž  nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1, věta první,  o. s. ř.),  pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V  Brně 20. září  2007 JUDr.  Miroslav   Gallus předseda  senátu