32 Odo 853/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší   soud   České   republiky   rozhodl   v   senátě   složeném   z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse   a   soudců  JUDr.  Františka Faldyny, CSc.  a  JUDr.  Kateřiny   Hornochové v  právní věci žalobkyně K. + V. s., s.r.o., zastoupené advokátkou, proti  žalovanému M. S. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení 594 125,30 Kč s   příslušenstvím,   vedené   u   Okresního   soudu   P. – j.    pod   sp.  zn. 4 C 320/2004,  o  dovolání   žalovaného    proti   rozsudku  Krajského soudu  v P. ze dne 15. února 2006, č.j. 25 Co 263/2005-46, takto: I.  Dovolání se odmítá. II.  Žalovaný  je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku  9 015,- do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í : Dovolání  žalovaného  proti  rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 15. února 2006, č.j. 25 Co 263/2005-46, v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek pro uznání Okresního soudu P. – j. ze dne 27. dubna 2005, č.j. 4 C 320/2004-30, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 594 125,30 Kč s příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny, a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku  ve věci  samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Meze  odvolacího  přezkumu  u odvolání proti rozsudku pro uznání stanovuje § 205b o. s. ř., podle něhož jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205b odst. 2 písm. a) [jde o skutečnosti a důkazy neuplatněné před soudem prvního stupně, které se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání vymezené v § 153a o. s. ř.]. Z ustanovení  § 205b o. s. ř. nepochybně vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, jehož přezkumu se dovolatel v posuzované věci domáhá, je rozhodnutím procesní povahy, v němž odvolací soud v souladu s touto právní normou pouze posuzuje (a tak tomu bylo i v  této věci) otázku splnění zákonných procesních předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, aniž aplikuje hmotné právo, jehož použití nepřichází v takovém odvolacím přezkumu v úvahu. Není-li v odvolacím řízení při přezkoumávání rozsudku pro uznání hmotné právo aplikováno, nelze ani dovodit jakýkoliv rozpor rozsudku odvolacího soudu s hmotným právem, který  by  založil  zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost  dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. I kdyby však odvolací soud rozhodl o přezkoumání odvolání proti rozsudku  pro uznání procesně nesprávně, tj. rozhodl by v rozporu s procesním právem, nezakládala by tato samotná skutečnost zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu, s níž by bylo možné spojovat přípustnost dovolání. Z porušení procesních norem při přezkoumání rozsudku pro uznání by bylo možné zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a tím i přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovodit pouze za současné existence nějaké další skutečnosti ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., která zásadní právní význam založí (například půjde o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně). Tak tomu však v posuzované věci není. Soud prvního stupně při vydání platebního rozkazu (srov. č.l. 27 spisu), vyzývajícího žalovaného  i  k vyjádření  k  žalobě,  v  souladu  s  ustanovením  §  114b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř. i konstantní soudní judikaturou žalovaného poučil jak o obsahu požadovaného vyjádření, tak o důsledcích  spojených  s  jeho  případnou  procesní  pasivitou  (tj. o tzv. fikci uznání), jakož i o důsledcích, které nastanou při naplnění fikce uznání nároku, tj. že v takovém případě rozhodne soud rozsudkem pro uznání (srov. např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. března 2002, sp. zn. 10 Co 131/2002,  zveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 6, ročník 2002, strana 204-205). Jestliže potom soud prvního stupně za této procesní situace, kdy žalovanému marně uplynula lhůta k vyjádření k žalobě, vycházel i přes podaný  odpor  proti  platebnímu  rozkazu  z   tzv.   fikce  uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a o žalobě rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., rozhodoval s těmito citovanými zákonnými ustanoveními v souladu a odvolacímu soudu, který jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, žádné  právní pochybení vytýkat nelze. S dovolatelem nelze souhlasit ani potud, vytýkal-li soudu prvního stupně, že předmětné usnesení bylo obsaženo ve  vydaném  platebním  rozkazu, neboť  takový postup  ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. soudu umožňuje (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 56/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za situace, kdy odvolací soud příslušná ustanovení občanského soudního řádu [§ 114b a § 153a)] správně vyložil a aplikoval v souladu s konstantní judikaturou soudů a kdy z hlediska uplatněných dovolacích námitek nejde ani o otázky, které by odvolací soudy a dovolací soud rozhodovaly rozdílně, Nejvyšší soud neshledal existenci takové skutečnosti, která by činila  rozsudek  odvolacího soudu zásadně právně významným  ve  smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. a založila tak přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Lze tak uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za stavu, kdy ani dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tj. proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž  nařizoval  jednání  (§ 243a  odst. 1,  věta první, o. s. ř.), pro  nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a §  218 písm. c) o. s. ř]. S ohledem na závěr o nepřípustnosti podaného dovolání se dovolací soud nemohl zabývat tvrzenou vadou řízení, kterou dovolatel spatřuje ve věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně, neboť ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlíží k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3] jen v případě přípustného dovolání, což případ podaného dovolání není. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.  Jelikož žalovaný z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají  ze sazby  odměny za zastupování advokátem  v částce 7 500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14  odst. 1,  § 15  a  § 18 odst. 1 vyhlášky  č.  484/2000 Sb.  ve  znění  pozdějších  předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky  č.  177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 19 %  daně  z přidané   hodnoty  ve  výši  1 440,- Kč  (srov.  § 137 odst. 3  o. s. ř.  ve  znění  účinném  od 1. května 2004). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V  Brně  25. září  2007 JUDr. Miroslav   Gallus předseda senátu