32 Odo 866/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud  České  republiky  rozhodl  v  senátě složeném  z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse a  soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové   v   právní   věci žalobců a) JUDr. F. K.,  správce konkursní podstaty úpadkyně E., s. r. o., b) M. V., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) K.P.K. – U. P s.r.o., 2) Č. o. a f. a.s., oběma zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti smluv o postoupení pohledávek, vedené u Krajského soudu v H. K. pod sp. zn. 38 Cm 43/2002, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 12. ledna 2006, č.j. 2 Cmo 266/2004-308, takto: I. Dovolání se  odmítá. II. Žádný z účastníků  nemá právo  na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský  soud v H. K. rozsudkem ze dne 6. května 2004, č.j. 38 Cm 43/2002-245, zamítl žalobu o vyslovení neplatnosti smluv o postoupení pohledávek specifikovaných ve výroku rozhodnutí, které byly uzavřeny mezi žalovanými (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). K odvolání žalobců Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 12. ledna 2006, č.j. 2 Cmo 266/2004-308, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v obou bodech výroku ve vztahu žalobce a) a obou žalovaných (výrok I.). Dále ho zrušil v obou bodech výroku ve vztahu žalobce b) a obou žalovaných a věc v tomto rozsahu postoupil Okresnímu soudu v H. K. (výrok II.). Rovněž uložil žalobci a) zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení (výrok III.). Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního a třetího výroku podal žalobce a) dovolání. Podle  bodu 3.,  článku II.,  části první,  zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona  nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních  právních  předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve  znění  účinném  před  1. dubnem 2005 – dále též jen „o. s. ř.“). O  takový  případ  jde i v  této  věci, jelikož  odvolací  soud věc ve shodě s bodem 2., článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž  projednal  podle  dosavadního znění občanského  soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku. Dovolání  žalobce a) proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé  nemá  po  právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), jelikož závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smluv o postoupení pohledávek z důvodu, že bylo možné žalovat o určení práva nebo právního vztahu, pro něž má otázka platnosti smluv povahu otázky předběžné, je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle jehož právního závěru není dán naléhavý právní zájem podle § 80 písm. c) o. s. ř. na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká, lze-li žalovat  o  určení  práva  nebo právního vztahu; dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na straně 113]. Za stavu, kdy dovolací soud nedospěl k závěru, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem a kdy z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy ani dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze  uzavřít,  že  dovolání  žalobce a) směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud  je  proto,  aniž  nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1, věta první,  o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř.  Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaných k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V  Brně  7. listopadu  2007 JUDr.  Miroslav   Gallus předseda senátu