32 Odo 964/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud  České  republiky  rozhodl  v  senátě složeném  z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové   v   právní   věci    žalobkyně  4. s.r.o., zastoupené advokátem,  proti   žalované   K., s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení 115 425,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v B. pod sp. zn. 43/33 Cm 285/97,  o  dovolání  žalované   proti   rozsudku   Vrchního   soudu   v O.  ze  dne  16.  listopadu 2005, č.j. 2 Cmo 65/2005-116, takto: I. Dovolání se  odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 580,70 Kč  do  tří  dnů  od  právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v B. rozsudkem ze dne 13. června 2003, č.j. 43/33 Cm 285/97-77, ve znění usnesení ze  dne  4. listopadu 2004,  č.j. 43/33 Cm 285/97-99, žalované uložil zaplatit žalobkyni  částku  115 425,20  Kč  s  0,1 %  úrokem denně od 3. listopadu 1995 do zaplacení a náklady řízení. K odvolání žalované Vrchní soud v O. rozsudkem ze dne 16.  listopadu 2005, č.j. 2 Cmo 65/2005-116, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 115 425,20 Kč. Dále ho změnil ve zbývajícím rozsahu tak, že žalované  uložil  zaplatit  žalobkyni  16%  úrok  z  prodlení ročně z částky 115 425,20 Kč od 3. listopadu 1995  do zaplacení a zamítl ho ohledně 20,5% úroku z prodlení ročně z částky 115 425,20 Kč od 3. listopadu 1995 do zaplacení. Odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 115 425,20 Kč  a dále do té jeho části, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 16% úrok z prodlení ročně z částky 115 425,20 Kč od 3. listopadu 1995 do zaplacení, napadla žalovaná dovoláním. Podle  bodu 3.,  článku II.,  části první,  zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona  nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních  právních  předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve  znění  účinném  před  1. dubnem 2005 – dále též jen „o. s. ř.“). O  takový  případ  jde i v  této  věci, jelikož  odvolací  soud věc ve shodě s bodem 2., článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž  projednal  podle  dosavadního znění občanského  soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku. Rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu je rozhodnutím potvrzujícím, byť ho odvolací soud ohledně 16% úroku z prodlení ročně z částky 115 425,20 Kč od 3. listopadu 1995 do zaplacení označuje formálně jako měnící. Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, není  totiž rozhodující,  jak  jej  odvolací  soud  označil,  ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Shodný závěr zaujal Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikovaném  v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, když dovodil, že pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 o. s. ř. nebo zda postupoval  podle  § 219  o. s. ř.,  nýbrž  to,  zda  odvolací  soud  posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu bez ohledu na to, jak byl formulován jeho výrok. Přiznal-li proto soud prvního stupně žalobkyni vedle nároku na zaplacení částky 115 425,20 Kč i nárok na zaplacení denního úroku z prodlení ve výši 0,1 % a odvolací soud jí přiznal nárok na zaplacení 16% úroku z prodlení ročně, jde v celém tomto rozsahu o rozhodnutí potvrzující. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé lze obecně opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání žalované  není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení  nebyly  v souzené  věci  naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které  by  odvolací  soud  zrušil),  a  nebylo  shledáno  přípustným  ani   podle  § 237 odst. 1  písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku  ve  věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Otázka platnosti konkrétního právního úkonu (dohody o platbách a platebních podmínkách ze dne 6. ledna 1995), kterou dovolatelka v dovolání napadá, nemůže zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit. Tato otázka totiž potřebný judikatorní přesah nemá, jelikož její posouzení závisí na konkrétních skutkových zjištěních, která dovolací soud není oprávněn v případě přípustnosti zvažované podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat. Za tohoto stavu by mohl přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit pouze závěr dovolacího soudu o tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší dovolatelkou předestřenou otázku v rozporu s hmotným právem. Takový rozpor však dovolací soud neshledal ani v použití výkladových pravidel projevu vůle stanovených v § 266 obchodního zákoníku, ani v závěru odvolacího soudu o neplatnosti článků 5, 6 a 7 uvedené dohody. Výklad těchto ujednání předkládaný dovolatelkou o tom, že splatnost kupní ceny nenastane dříve, než žalovaná jako kupující „obdrží úhradu za totéž zboží od konečného odběratele“, nemůže v žádném případě obstát. Takto vykládaný právní úkon by se totiž příčil dobrým mravům (srov. § 39 občanského zákoníku), neboť by povinnost žalované jako kupující k úhradě kupní ceny za zboží dodané žalobkyní (prodávající) činil závislým na chování třetí osoby (na tom, zda a kdy další kupující uhradí kupní cenu žalované), o němž není jisté, kdy a zda vůbec nastane. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud překročil v otázce příslušenství rozsah žaloby a přiznal žalobkyni více práv než požadovala, když jí přiznal zákonné úroky z prodlení, ačkoli je žalobkyně nenárokovala, jde o tvrzení zcela zjevně bezdůvodné, a proto ani tato otázka nemohla zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit. Za stavu,  kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž  nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1, věta první,  o. s. ř.),  pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.  Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů  dovolacího řízení. Náklady  žalobkyně sestávají  ze  sazby  odměny za zastupování  advokátem  v částce 5 455,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,  § 15  a  § 18 odst. 1 vyhlášky  č. 484/2000 Sb.  ve znění účinném do  31.  srpna 2006  a  z   paušální  částky 75,- Kč  za  jeden  úkon  právní  služby  (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006, při připočtení 19 % daně z přidané  hodnoty ve výši 1 050,70 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V  Brně 15. listopadu  2007 JUDr. Miroslav   Gallus předseda senátu