20 Cdo 1111/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. Č. r., proti povinnému J. H., pro 11.804,- Kč, 16.636,- Kč a 28.332,- Kč, srážkami ze mzdy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 81 E 431/2006, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2006, č. j. 37 Co 279/2006-12, takto: Usnesení  Krajského  soudu  v  Brně  ze  dne   14. 9. 2006, č. j. 37 Co 279/2006-12, se  v části výroku I., kterým byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnut, a ve výroku II o nákladech  odvolacího řízení zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení soudu I. stupně ze dne 26. 5. 2003, č.j. 81 E 431/2003-8 v 1. části výroku I. tak, že návrh  oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí podle platebního výměru V. z. p. Č. r. (VZP ČR) ze dne 12. 3. 1998, a platebního výměru V. z. p. Č. r. ze dne 12. 3. 1998,  k uspokojení pohledávek ve výši 16.636,- Kč a 11.804,- Kč se zamítá; v části, v níž byl výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy nařízen podle platebního výměru V. z. p. Č. r. ze dne 5. 10. 2004, k uspokojení pohledávky ve výši 28.332,-, usnesení soudu I. stupně potvrdil (2. část výroku I.). Dále oprávněné nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uzavřel, že právo na vymáhání pojistného podle shora citovaných platebních výměrů, vydaných dne 12. 3. 1998, bylo ve smyslu ust. § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, promlčeno. V dovolání, směřujícímu proti l. části výroku I., a v jeho doplnění ze dne 1. 2. 2007 – přípustném podle § 238a odst. 1 písm. c)  zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve  znění   pozdějších   předpisů   (dále  jen „o. s. ř.“), které opírá o dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. – namítá oprávněná, že řízení je postiženo vadou, neboť odvolací soud nedostatečně zjistil skutkový stav a následně ve věci nesprávně rozhodl; závěr soudu, že dovolatelka oba výše uvedené platební výměry vymáhala pouze navrhovaným výkonem rozhodnutí, čímž došlo k promlčení práva vymáhat pojistné i penále, pokládá za nesprávný. Tvrdí, že v minulosti již plnění z  předmětných platebních výměrů dvakrát v rámci výkonu rozhodnutí neúspěšně vymáhala (prodejem movitých věcí, nařízeným usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. 9. 1998, sp. zn. 16 E 863/98, zastaveného usnesením téhož soudu ze dne 3. 1. 2000 a srážkami ze mzdy povinného, nařízeným usnesením téhož soudu ze dne 13. 12. 2000, č. j. 17 E 1291/2000, zastaveného usnesením téhož soudu ze dne 4. 2. 2005), proto zde ani k promlčení dojít nemohlo. Odvolací soud se touto otázkou nezabýval a ani nenařídil ve věci jednání, čímž byla oprávněné odňata možnost jednat před soudem. Má také za to, že povinný námitku promlčení vůbec nevznesl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Povinný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že námitku promlčení vymáhané pohledávky vznesl v dodatku k odvolání ze dne 21. 8. 2006. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání oprávněné jako nedůvodné zamítl. Dovolání  –  přípustné   podle  § 237 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s.  ř. - je důvodné. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vyložil, že při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud – z hlediska jeho věcného posouzení – zkoumá pouze to, zda k výkonu navržené rozhodnutí bylo vydáno orgánem, který k tomu  měl  pravomoc,  zda  je  vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda vymáhané právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný (srov. např. odůvodnění usnesení  Nejvyššího  soudu  ze dne  14. 4. 1999,   sp. zn.  21  Cdo   2020/98,   uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4). Ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněném  ve  Sbírce  soudních   rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981 pod č. 21, str. 525, bylo dále vyloženo, že při nařízení výkonu rozhodnutí se soud nezabývá promlčením vymáhané  pohledávky;  námitka   promlčení   je   relevantní a přísluší o ní rozhodovat pouze v řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jestliže v souzené věci odvolací soud vycházel z právního názoru, že námitku promlčení ve stádiu nařízení výkonu rozhodnutí lze zohlednit, je jeho právní posouzení této otázky nesprávné. Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší  soud  napadené   rozhodnutí  v  zamítavé  části   výroku   I.  a v závislém výroku II. o nákladech odvolacího řízení zrušil, aniž bylo nutno se zabývat dalšími dovolacími námitkami, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. února 2008 JUDr. Miroslava  Jirmanová, v. r. předsedkyně senátu