20 Cdo 3046/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného  Z P., zastoupeného advokátem, proti  povinnému  R.  S.,  zastoupenému advokátem, pro 149.469,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 16 Nc 4203/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 5. 2006, č. j. 13 Co 9/2006-127,  takto:   Dovolání  se odmítá. Odůvodnění: V  záhlaví   uvedeným   rozhodnutím   krajský   soud   potvrdil   usnesení   ze   dne 14. 10. 2005, č.j. 16 Nc 4203/2003-95, jímž Okresní soud v Chebu zamítl návrh, jímž se povinný domáhal zastavení exekuce (nařízené podle rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 9. 1998, č.j. 7 C 235/97-32, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 1999,   sp. zn.  12   Co   393/99,  a   podle usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 16 E 1397/2000, a ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 16 E 1727/2000, k uspokojení pohledávky 149.469,10 Kč s 23 % úroky z prodlení od 12. 7. 1997 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení a pro náklady předcházejícího výkonu rozhodnutí usnesením ze dne 21. 8. 2003, č.j. 16 Nc 4203/2003-6, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2003, č.j. 16 Nc 4203/2003-9, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2004, č.j. 11 Co 712/2004-23). Odvolací soud neshledal důvody pro zastavení exekuce (§ 268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.,“ ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), zejména uzavřel, že vymáhaná pohledávka uplatněným kompenzačním projevem povinného nezanikla; povinný pohledávku představující majetkovou sankci za prodlení oprávněného s placením nájemného za 3. a 4. čtvrtletí roku 1995 neměl. Oprávněný se s úhradou nájemného za uvedené období nemohl dostat do prodlení, neboť v průběhu nalézacího řízení proti pohledávce povinného započetl část své pohledávky za povinným z titulu bezdůvodného obohacení, jež byla předmětem nalézacího řízení, takže pohledávka povinného v plné výši zanikla. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž ohlašuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. s tím, že „příčinou nesprávného rozhodnutí byl skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění.“ Namítá, že pohledávka oprávněného vznikla protiprávní manipulací s účetními doklady, jíž se dopustily zaměstnankyně obou účastníků, oproti tomu jeho nárok, který proti vymáhané pohledávce uplatnil, a který byl soudy obou stupňů odmítnut, vycházel z platného smluvního ujednání. Odvolacímu soudu dále vytýká, že ve věci rozhodl, ačkoli v protokolu o jednání není zmínka o jím vznesené námitce podjatosti soudkyně krajského soudu JUDr. K. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Oprávněný se ve vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu. Otázka existence pohledávky oprávněného byla vyřešena nalézacím soudem, jenž rovněž dovodil, že došlo k započtení proti pohledávce povinného z titulu nájemného. Pro případ, že dovolací soud dojde k závěru, že dovolání povinného je přípustné, navrhl, aby bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz § 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v  § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl zamítnut návrh na zastavení exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.). Hodnocením v dovolání obsažené argumentace k závěru o splnění podmínky zásadního právního významu napadaného rozhodnutí dospět nelze. Námitkami o neoprávněnosti vymáhané pohledávky dovolatel jednak napadá věcnou správnost exekučního titulu [Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zdůraznil, že v exekučním řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62, usnesení ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce  soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4, usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2005, poř. č. 58)], jednak jimi zpochybňuje správnost skutkových zjištění, jež je v dovolacím řízení podřaditelná dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), kterým je ale možno dovolání odůvodnit jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle §  237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238, § 238a o.s.ř.). K přípustnosti dovolání, jež může být založena jen na úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu, nejsou s to vést ani argumenty, jimiž je uplatňován  dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci); takovými jsou v souzené věci výtky   stran   protokolace   odvolacího   soudu k povinným uplatněné námitce podjatosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu   ze  dne  29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v  časopise   Soudní   judikatura   7/2004   pod   č. 132,   usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003).   Dovolání, které není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o.s.ř., Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).   O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. března 2008 JUDr. Pavel Krbek, v. r.   předseda senátu