20 Cdo 5388/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněné H. F., s. s r. o., zastoupené advokátem, proti povinnému M. H., za účasti zástavní věřitelky Z. L., zastoupené advokátem, věřitelů Okresní správy sociálního zabezpečení P. – s., Finančního úřadu v M., V. z. p. Č. r., V. z. p. Č. r., zastoupené advokátkou,   vydražitelů M. M. a  F.  H.,  pro  131.228,-   Kč  s příslušenstvím,  o  rozvrhu   výtěžku  z  prodeje nemovitostí, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. Nc 1630/2002, o dovolání soudního exekutora JUDr. J. P., E. ú. P. – s. (dále jen „exekutor“),  proti usnesení  Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2007, č. j. 18 Co 131/2007-37, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 4. 1. 2007, č. j. Nc 1630/2002-26,  kterým  okresní  soud  rozhodl  po  rozvrhovém  jednání  o rozvrhu podle § 337b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tak, že z rozdělované podstaty v celkové výši 673.334,- Kč (LV ) bude vyplacena ve třetí skupině v prvním pořadí na částečnou úhradu pohledávky přihlášené zástavní  věřitelky  Z. L. částka 673.334,- Kč k hotovému zaplacení (výrok A) a z rozdělované podstaty v celkové výši 200.000,- Kč (LV ) bude vyplacena ve třetí skupině v prvním pořadí na plnou úhradu pohledávky oprávněného částka 173.393,49 Kč k hotovému zaplacení, a v druhém pořadí na částečnou úhradu pohledávky exekutora (nákladů exekuce) částka 26.606,51 Kč (výrok B). Odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávka soudního exekutora při exekuci prodejem nemovitostí má v rámci rozdělované podstaty vždy stejné pořadí jako pohledávka oprávněného, přičemž odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. R 31/2006. V  dovolání – jehož přípustnost vyvozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – dovolatel namítá,  že  napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že pohledávka soudního exekutora se  uspokojí ve třetí rozvrhové skupině (§ 337c odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Nesouhlasí s názorem, že „náklady exekuce lze připodobnit pohledávce oprávněného, resp. nákladům oprávněného, neboť exekuce byla nařízena i pro vymožení nákladů exekuce a o nákladech exekuce a nákladech oprávněného je rozhodováno příkazem k úhradě nákladů exekuce.“ Podrobně vysvětluje rozdíl mezi náklady exekuce a náklady oprávněného, přičemž důvod pro zařazení   nákladů   exekuce   do první rozvrhové skupiny spatřuje v ustanovení § 270 odst. 3 o. s. ř., „které výslovně zmiňuje náklady provedení výkonu rozhodnutí“, kdy náklady exekuce podle § 87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“),  „nejsou  nic jiného než obdoba nákladů provedení výkonu rozhodnutí podle § 270 odst. 3 o. s. ř.“ Náklady exekuce tak musí být „uspokojovány ve stejné skupině jako náklady provedení výkonu rozhodnutí, které jinak při výkonu rozhodnutí platí stát“. Dovolatel uzavírá, že náklady exekuce  nelze   připodobnit náhradě nákladů řízení ve smyslu § 337c odst. 4 o. s. ř. či ve smyslu § 87 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., neboť se „nejedná o nárok oprávněného ani jiného věřitele vůči povinnému, ale o nárok soudního exekutora, který v rámci své pravomoci a působnosti   svěřené   zákonem   provádí za úplatu exekuční činnost a jehož úkony se považují za úkony soudu“. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil těmto soudům k dalšímu řízení. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího  soudu,  jímž  bylo   potvrzeno   usnesení,   kterým   soud   prvního stupně rozhodl o rozvrhu rozdělování podstaty, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. f) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (napadenému usnesení nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce  zásadní   význam.  O  takový   případ   jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým – podle obsahu podání – dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Exekutor argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce  zásadní  význam,   sice   přednesl,  ale   hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze; otázky, které nabídl k přezkumu, odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou. Odvolací soud při posuzování, v které rozvrhové skupině se uspokojí pohledávka soudního exekutora, správně vyšel ze Stanoviska k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. 12. 2007) ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2006, pod poř. č. 31. V bodu XVIII. Nejvyšší soud zaujal názor (od něhož nemá důvod se odchylovat ani v dané věci), že pohledávku exekutora na náhradu nákladů exekuce je třeba připodobit k pohledávce oprávněného (nákladů oprávněného), která se podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. uspokojuje ve třetí skupině.  Skutečnost,  že  v exekučním   řízení   se úkony exekutora považují za úkony soudu, z nákladů exekuce náklady řízení „vzniklé státu“ nečiní. Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá tomu, že žádnému z účastníků, kromě dovolatele, náklady v tomto stádiu řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, věta první,   § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. března 2008 JUDr. Pavel Krbek, v. r. předseda senátu