20 Cdo 544/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné R. B., s.r.o., proti povinným 1) J. T. a 2) J. T., zastoupeným advokátem, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 E 1561/97, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2005, č.j. 9 Co 645/2005-66, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 20. 8. 2004, č.j. 49 E 1561/97-59, jímž okresní soud nařídil provedení (již nařízeného) výkonu rozhodnutí vyklizením předmětného bytu s bytovou náhradou a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadli povinní dovoláním. Při zkoumání včasnosti dovolání Nejvyšší soud věc posoudil především z intertemporálního hlediska. Výkon rozhodnutí okresní soud nařídil dne 26. 1. 1998 (tedy před nabytím účinnosti novely občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb.), jeho provedení pak usnesením ze dne 20. 8. 2004, tedy již za účinnosti občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2001. Odvolací soud poté – v souladu s ustanoveními bodů 15. a 27. hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. – dne 31. 10. 2005 rozhodl správně podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací (rozhodný je totiž okamžik nařízení výkonu rozhodnutí, nikoli nařízení jeho provedení). Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je nutno použít zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ve znění do 31. 12. 2000, i pro účely posouzení včasnosti dovolání (bod 17., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.). Dovolání je opožděné. Projednáním dovolání a rozhodnutím o něm podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 27. zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí též posouzení  včasnosti dovolání včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání. Dovolání v této věci tedy mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§ 240 odst. 1 o.s.ř., ve znění do 31. 12. 2000), nikoli ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. O délce lhůty k podání dovolání byli povinní správně poučeni v napadeném rozhodnutí. Jak se podává z obsahu spisu, bylo napadené usnesení doručeno oprávněné i oběma povinným dne 16. 2. 2006 a téhož dne nabylo právní moci. Posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání byl tedy čtvrtek 16. 3. 2006 (§ 57 odst. 2 o.s.ř.). Bylo-li dovolání podáno osobně u soudu dne 14. 4. 2006, stalo se tak po marném uplynutí dovolací lhůty. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, a § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve znění do 31. 12. 2000,  jako opožděné odmítl. Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4, věty první, o.s.ř., ve znění do 31. 12. 2000, výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. února 2008 JUDr. Miroslava  J i r m a n o v á , v. r. předsedkyně senátu