25 Cdo 602/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud   České   republiky   rozhodl  v  senátě  složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. M. H., za účasti G. P., a. s.,  jako vedlejšího účastníka  na straně žalovaného, o 1.274.770,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C  143/2004,  o  dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2005, č. j. 31 Co 414/2005-134, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 30. 5. 2005, č. j. 19 C 143/2004-109, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě bolestného a za ztížení společenského uplatnění  celkem   částku  169.695,- Kč  s 2,5% úrokem z prodlení z částky 77.895,- Kč od 16. 8. 2004 do zaplacení. Ve zbytku, to je ohledně požadavku na zaplacení dalších 1.108.075,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 18. 5. 2001 do zaplacení, 5,5% úroku z prodlení z částky 77.895,- Kč   od  16. 8. 2004  do  zaplacení  a 8% úroku z prodlení z částky 91.800,- Kč od 18. 5. 2001 do zaplacení a ohledně náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 4.050,- Kč měsíčně od 22. 1. 2003 a ohledně částky 300,- Kč měsíčně na stravu, byla žaloba zamítnuta. Dále bylo zastaveno řízení o požadavku na placení částky 2.100,- Kč měsíčně  na  náklady   spojené  s domácími   pracemi  v důsledku zpětvzetí žaloby a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že dne 17. 5. 2001 došlo k dopravní nehodě, když žalovaný jako řidič osobního vozu zn. Mitsubishi při vjíždění do křižovatky z ulice označené jako vedlejší do hlavní přehlédl osobní vozidlo zn. Škoda, řízené žalobcem, které přijíždělo do křižovatky po hlavní silnici rychlostí zhruba 80 km/hod., a nedal mu přednost v jízdě. Za tento skutek byl žalovaný pravomocně odsouzen. V důsledku střetu vozidel žalobce utrpěl vážné poškození zdraví, které jako následky zanechalo lehké omezení hybnosti páteře a kyčelního kloubu a pocit bolestivosti žaludu penisu. Na základě znaleckého   posudku  z   oboru   silniční a městské dopravy vypracovaného v trestním řízení a  výslechu   zpracovatele posudku bylo zjištěno, že žalobce jel vyšší než povolenou rychlostí, a pokud by jel v rozhodném okamžiku povolenou rychlostí, ke střetu vozidel by vůbec nedošlo. Soud prvního stupně, vázán rozhodnutím soudu v trestním řízení ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř., dovodil, že žalovaný odpovídá žalobci podle § 420 obč. zák. za způsobenou škodu,  neboť  poškození   zdraví   žalobce   je   v   příčinné   souvislosti s dopravní nehodou, a vzhledem k tomu, že žalobce jel nepovolenou rychlostí a přispěl tak ke kolizi vozidel, soud shledal   jeho spoluzavinění na vzniku škody, způsobené na jeho zdraví v rozsahu 40% podle § 441 obč. zák. Žalobci přiznal náhradu, sníženou o míru jeho spoluzavinění, a po odečtení částek, které mu již byly poskytnuty ve výši 3.095,- Kč na bolestném a ve výši 74.800,- Kč na náhradě   za   ztížení   společenského   uplatnění. Jelikož k úrazu žalobce došlo ve věku 18 let a  poškození  jeho   zdraví   má   trvalé   důsledky    pro   jeho   uplatnění zejména v rodinném a sportovním životě, jakož i při výběru dalšího povolání, soud výjimečně zvýšil náhradu za ztížení společenského uplatnění ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dále též jen „vyhlášky“) na dvojnásobek, tj. na konečných 91.800,- Kč (60% ze základního bodového ohodnocení snížených o již vyplacených 27.000,- Kč). Soud dospěl k závěru, že žalobce nemá nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, neboť v době úrazu nebyl v pracovním poměru, měl ústně přislíbeno místo automechanika na dobu jednoho roku od 1. 8. 2001 a dne 22. 1. 2003 nastoupil do zaměstnání u jiné společnosti, kde dosahuje vyššího příjmu, než jaký by měl na dříve přislíbeném místě, takže od 22. 1. 2003 k žádné ztrátě na jeho výdělku nedošlo. Žalobci nepřiznal měsíční příspěvek na stravu, když zjistil, že jeho zdravotní stav vyžadoval zvláštní stravování pouze do 17. 7. 2001. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2005, č. j. 31 Co 414/2005-134, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalovaný je dále povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení 2% z částky 68.595,- Kč od 7. 4. 2004 do 15. 8. 2004, a dále, že se žaloba zamítá správně v částce 1.105.075,- Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů  řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a rovněž se závěrem, že předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. byly v daném případě splněny a že podíl poškozeného na vzniku škody je v rozsahu 40%. S ohledem na závěry znalce odvolací soud shledal přiměřenou i výši přiznané náhrady bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění, dvojnásobně zvýšené zejména s ohledem na nízký věk poškozeného a psychické problémy v sexuálním životě. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že výdělek, kterého měl žalobce dosahovat v období od 1. 8. 2001 do 1. 8. 2002, nemůže být podkladem pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku požadovanou od 22. 1. 2003. Výši pravděpodobného výdělku v době před poškozením, ač k tomu byl vyzván ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř., žalobce neprokázal, a jeho současný hrubý příjem činí 16.817,- Kč. Odvolací soud shledal správným zamítnutí žaloby v částce 300,- Kč měsíčně na příspěvku na zvláštní stravu, když na základě znaleckého posudku bylo zjištěno, že zvýšené náklady na dietní stravování vyžadoval zdravotní stav poškozeného pouze do 17. 7. 2001, a přisvědčil soudu prvního stupně, že částka 5.000,- Kč za vypracovaný znalecký posudek MUDr. N. není účelně vynaloženým nákladem, za nějž by bylo možno přiznat žalobci náhradu. Uzavřel, že žaloba je důvodná v částce 3.795,- Kč na bolestném a v částce 156.600,- Kč za ztížení společenského uplatnění. Pokud soud prvního stupně přiznal žalobci částku vyšší (169.695,- Kč), vyhovující výrok nepodléhal odvolacímu přezkumu. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku, jímž byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, a do výroků o nákladech řízení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěry odvolacího  soudu   ohledně   výše    náhrady bolestného a za ztížení společenského uplatnění a namítá, že s ohledem na následky, které mu byly zaviněním žalovaného způsobeny zejména na intimním a sociálním životě, žádal desetinásobek základního bodového ohodnocení, avšak odvolací soud při úvaze o mimořádném zvýšení základního bodového ohodnocení podle § 7 odst. 3 vyhlášky nepostupoval v souladu s rozhodovací praxi dovolacího soudu, když přiznal pouze dvojnásobek. Poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2267/2002, z něhož a z dalších vyplývá, že zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu v případech, kdy ani zvýšení základního odškodnění dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna trvale omezeny a ztraceny. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl o náhradě za ztížení společenského uplatnění v rozporu s dosavadní judikaturou, a „rozhodování o mimořádném zvýšení základního hodnocení ztížení společenského   uplatnění   je  stále předmětem diskuse“. Uvádí, že újma na zdraví spočívající v bolestivosti žaludu penisu, která žalobci sice neznemožňuje, ale velmi ztěžuje intimní život, má a bude mít do budoucna zásadní vliv na jeho život sociální. Zvýšení odškodnění na dvojnásobek nepovažuje za dostačující, neboť nevystihuje trvalou ztrátu intimního života a možná i reprodukční schopnosti žalobce. Soudům obou stupňů vytýká nesprávné posouzení náhrady za ztrátu na výdělku, neboť prokázal, že od 1. 8. 2001, tedy po zranění, měl nastoupit jako automechanik s platem 14.500,- Kč hrubého s předpokladem zvýšení platu po zapracování. V době před poškozením zdraví  nikdy nepracoval, což bylo soudům známo, přesto ho poučily o potřebě prokázat výši jeho pravděpodobného výdělku v době před poškozením.   Poukazuje   na   to,   že   ustanovení   §   17   odst.   4   zákona    č.   1/1992 Sb. o pravděpodobném výdělku neřeší situaci, kdy v době poškození žalobce pracovat nemohl z důvodu nedokončeného vzdělání, avšak v příčinné souvislosti s poškozením zdraví nemohl nastoupit do již zajištěného zaměstnání. Dovozuje, že soudy použily na souzenou věc předpis, který použít nelze, a proto věc nesprávné právně posoudily. I tuto otázku považuje za právně významnou. Navrhl, aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k názoru, že dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přípustnost dovolání se tedy řídí podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní   otázku   zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitky dovolatele se týkají jednak otázek skutkových, tedy toho, že na jeho straně existují skutečnosti (především následky v sexuálním a sociálním životě), které odůvodňují zvýšení základního bodového ohodnocení o další násobky podle § 7 odst. 3 vyhlášky, a jednak se týkají aplikace tohoto ustanovení na daný skutkový stav. Nesouhlas se skutkovými závěry  soudu prvního stupně představují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází   ze  skutkového   zjištění,   které   nemá   podle obsahu spisu v  podstatné části oporu v provedeném   dokazování),   jehož uplatnění v dovolání přípustném podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je vyloučeno. O pochybení při právním posouzení věci se jedná, jestliže soud skutkové výsledky řízení po právní stránce nesprávně hodnotil nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu. Pro určení výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu  omezeny nebo ztraceny. Kromě zvýšení bodového ohodnocení podle §  6 odst. 1 vyhlášky lze odškodnění dále přiměřeně zvýšit podle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky, avšak jen ve zcela výjimečných případech, neboť odškodnění samo již v základní výměře představuje   náhradu  za   prokazatelně   nepříznivé   důsledky    pro   uspokojování životních a společenských potřeb poškozeného, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (srov. §  3 odst. 1 vyhlášky). Přiměřené zvýšení podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu jen ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy základní odškodnění za ztížení společenského uplatnění dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne   29. 8. 2006,   sp. zn. 25 Cdo   1279/2005).  V podstatě   shodný    názor    je    vyjádřen    i v rozhodnutí, na něž dovolatel poukazuje, ovšem s tím, že v případě žalobce nebyly dány podmínky pro zvýšení základního bodového ohodnocení pro zvlášť těžké následky podle §  6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Na základě zjištěného skutkového stavu věci, z něhož je povinen vycházet i dovolací soud, nelze dovodit, že by soud pochybil při právním posouzení věci podle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky; dvojnásobné zvýšení základní výměry odškodnění je zcela přiměřené rozsahu, v jakém jsou omezeny či ztíženy možnosti žalobce pro další uplatnění v životě a ve společnosti, zahrnuje i zohlednění jeho věku, a v porovnání s jinými případy, kdy trvalá ztráta dosavadních možností poškozeného je rozsáhlá a výrazná, odpovídá i principu proporcionality. Právní názor, z něhož odvolací soud i soud prvního stupně vycházely při právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci a při úvaze o zvýšení základního odškodnění, je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou, nelze jim proto vytýkat nesprávný právní názor a tím méně se pak jedná o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Pokud dovolatel namítá, že prokázal, že mu vznikla ztráta na výdělku, napadá nikoliv právní posouzení, ale skutková zjištění soudu. Kritika hodnocení provedených důkazů zakládá toliko dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném   dokazování.  Ve vztahu k této námitce není z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné (srov. například R 8/1994). Namítá-li odvolatel nesprávnou aplikaci ustanovení o  výpočtu výše jeho výdělku, je třeba uvést, že otázka výše náhrady za ztrátu na výdělku nebyla v tomto řízení vůbec řešena vzhledem k tomu, že základ nároku žalobce nebyl shledán opodstatněným. V řízení nebylo  totiž prokázáno, že by mu v tomto směru vznikla jakákoliv újma, když v době od 22. 1. 2003, za níž požadoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, nastoupil do zaměstnání s příjmem vyšším, než jakého by dosahoval v r. 2001 – 2002 na slíbeném místě automechanika, a za dobu před poškozením jiný - vyšší příjem neprokázal. Náhradou   za   ztrátu   na výdělku (§ 447 obč. zák.) se neodškodňuje samotná ztráta či   snížení pracovní způsobilosti, nýbrž majetková újma projevující se tím, že trvalou ztrátou či snížením pracovní způsobilosti přichází poškozený zcela či zčásti o výdělek, kterého by – nebýt poškození zdraví – dosáhl, a pro své zdravotní postižení, za něž škůdce odpovídá, není schopen dosahovat výdělku v takové výši, jako předtím. Dovolání  do  výroku   o nákladech řízení není přípustné. Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá,  že  rozhodnutí   o   nákladech řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku.   Přípustnost   dovolání   proti výroku o nákladech řízení se proto řídí ustanoveními o přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, tj. ust. §§ 238,  238a a 239 o. s. ř. Jak z těchto ustanovení vyplývá, dovoláním nelze napadnout výrok o náhradě nákladů řízení. Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska právních otázek předložených k dovolacímu přezkumu zásadní význam po stránce právní ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.; dovolání proti tomuto rozhodnutí tak není podle těchto ustanovení přípustné. Dovolací  soud   proto   dovolání   žalobce   proti tomuto rozhodnutí odmítl podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. ledna 2008 JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu