25 Cdo 957/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a  JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce R. H., proti žalované České republice – Ministerstvu  obrany, o 4,500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 127/2003, k dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2007, č. j. 64 Co 440/2007-53, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 11. 2007, č.j. 64 Co 440/2007-53, odmítl  pro   opožděnost   odvolání   žalobce   proti   usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 3. 2007, č.j. 17 C 127/2003-44. Proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podal žalobce – nezastoupen advokátem – dovolání, v němž namítá, že v době doručování usnesení soudu prvního stupně (od 24. 4. 2007 do 12. 5. 2007) se nezdržoval v místě bydliště, takže nemohl dne 27. 4. 2007 převzít od poštovní doručovatelky zásilku, že městský soud započítával do patnáctidenní lhůty k odvolání neděle a státní svátky, kdy je pošta zavřená, a odeslání odvolání ve lhůtě tak pro něj bylo nesplnitelné. Žalobce dále poukazuje na své osobní poměry, povahu uplatněného nároku a dovolává se „proti tvrdosti zákona o délce a způsobu odvolání“.   Podle § 236 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o.s.ř.) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost   dovolání   proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237 až § 239 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. není dána, neboť napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo změněno (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost   dovolání   nelze   dovodit ani z ustanovení § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, §  239 o.s.ř., upravujících přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, neboť nejde o žádný z případů v  citovaných ustanoveních uvedených. Je  tedy  třeba   –  stejně jako např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 575/2007 – uzavřít, že proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně pro opožděnost (podle § 218a o.s.ř.), není dovolání přípustné, o čemž byl ostatně žalobce v písemném vyhotovení usnesení odvolacího soudu správně poučen.  Pro úplnost lze dodat, že není-li dovolání ze zákona přípustné, není dovolací soud oprávněn přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí ani s poukazem na tvrzenou tvrdost zákona. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl,  aniž  se  mohl  zabývat  námitkami,  jimiž  dovolatel  své dovolání zdůvodnil. Přitom s přihlédnutím  k  ustanovení §  241b  odst.  2  věty  za  středníkem   o.s.ř. bylo nerozhodné, že dovolatel nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Dovolatel sice z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. dubna 2008 JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu