28 Cdo 3091/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyň A) H. J., B/ J. U., obou zastoupených advokátkou proti žalovanému Č. p., a.s., zastoupenému advokátem o 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 384/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2006, č. j. 9 Co 800/2004-192, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2006, č. j. 9 Co 800/2004-192, jakož i rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 9. 2004, č. j. 17 C 384/2000-170, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 9. 2004, č. j. 17 C 384/200-170, ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyním 300.000,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 6. 4. 1999 do zaplacení. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení protistrany ve výši 51.890,- Kč. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhaly na žalovaném zaplacení (pod)nájemného za nebytové prostory v K. V. v přízemí domu za období leden až duben 1999 (4x měsíční nájemné po 75.000,  Kč). Soudy nižších instancí shodně dovodily, že ve zmíněném období existoval mezi žalobkyněmi jako nájemnicemi a žalovaným jako podnájemcem platný smluvní vztah, na jehož základě byly prostory užívány a podnájemce je povinen zaplatit nájemnicím již dříve smluvené nájemné. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které opíral o přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, a jeho důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci. Za rozhodnou právní otázku považoval vázanost nájemnic a podnájemce „rozhodnutím“ správce konkursní podstaty ze dne 1. 2. 1999; toho dne sjednal správce (vlastník domu byl v konkursu) nájemní smlouvu do konce dubna 1999 přímo s žalovaným a ten pak platil nájemné správci. Žalovaný žádal, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhly, aby bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel odvozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. (zásadní právní význam napadeného rozsudku) a dovolací důvod vylíčil podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Dovolání je přípustné i důvodné. Mezi L. R. P. H., a. s. (posléze v konkursu) jako vlastníkem domu a právním předchůdcem žalobkyň (dědiček) I. J. byla dne 31. 1. 1996 sjednána smlouva o nájmu (též) předmětných nebytových prostor J. následně jako nájemce uzavřel dne 1. 4. 1998 se žalovaným jako podnájemcem smlouvu o podnájmu těchto prostor (na dobu určitou v trvání jednoho roku). Účelem nájmu i podnájmu bylo, jak zjistil odvolací soud, „využití nebytových prostor pro účely reprezentace obchodní činnosti nájemce“, resp. „prezentace výrobků podnájemce“. K žádné z těchto smluv nebyl – podle obsahu odůvodnění rozsudků obou nižších instancí, vycházejícího ze spisových podkladů a provedeného dokazování – obstarán účastníky smluv souhlas obecního úřadu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění. Reprezentaci obchodní činnosti či prezentaci výrobků nelze vyjmout ze zákonného účelu obchodní činnosti, jak jej mělo nepochybně na mysli ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb. Úzká příčinná souvislost s konkrétními obchodními, resp. prodejními aktivitami je tu zjevná. Provozováním obchodu a služeb podle § 3 odst. 2 citovaného zákona nelze rozumět jen konkrétní prodej, jak dovodily nižší instance; jsou jím i aktivity související. Navíc zákon v posledně citovaném ustanovení hovořil výslovně o nájmu „místností určených k provozování obchodu a služeb“ – podstatné tedy bylo již samotné stavební určení nebytových prostor. Nedostatek souhlasu obecního úřadu měl za následek sankci neplatnosti nájemní smlouvy podle § 3 odst. 4 citovaného zákona. To konkrétně znamená, že nájemní smlouva ze dne 31. 1. 1996 byla absolutně neplatná (blíže R 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Následkem pak nutně musela být i absolutní neplatnost smlouvy o podnájmu ze dne 1. 4. 1998, neboť podnájemní vztah je závislý na platnosti vztahu nájemního; osoba, která není nájemcem, nemůže platně sjednat smlouvu o podnájmu (§ 6 zákona č. 116/1990 Sb., § 719 odst. 1, § 39 o. z.). Správce konkursní podstaty P. P. byl proto oprávněn sjednat za vlastníka domu dne 1. 2. 1999 krátkodobě termínovanou nájemní smlouvu přímo se žalovaným a přijímat od něj plnění – nájemné. Na straně žalobkyň tedy absentuje pasivní věcná legitimace, nezbytná k úspěšnému uplatnění nároku. Napadenému rozsudku nelze přičíst judikatorní přesah, neboť jde o právní posouzení zcela specifických skutkových okolností. Došlo však k řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 in fine o. s. ř.). Dovolání žalovaného byla přiznána přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Zmíněný rozpor s hmotným právem znamenal, že byl naplněn též zákonný předpoklad důvodnosti dovolání, spočívající podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. v nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně, neboť shodného pochybení se dopustily obě nižší instance (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Soud prvního stupně, kterému se věc vrací k dalšímu řízení, je ve smyslu § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne též o nákladech dovolacího řízení. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 28. března 2008 JUDr. Ludvík  D a v i d, CSc., v. r. předseda senátu