3 Tdo 796/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2008 o dovolání podaném obviněným M. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 7 To 115/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 1/2006, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : V rámci rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 3 T 1/2006, v trestní věci obviněných M. B., V. A., L. T. a E. Č. byl obviněný M. B. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., jehož se měl dopustit skutkem popsaným pod bodem I/43 výroku rozsudku, pokračujícími trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák., dílem dokonaným a dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a dále trestným činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle § 182 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. Majetkové delikty spáchal v rozsudku popsanými 74 dílčími skutky sám, 14 dílčími skutky společně s obviněným V. A., 11 dílčími skutky společně s obviněnými V. A. a L. T. a 5 dílčími skutky společně s již odsouzeným K. P. Za tyto trestné činy byl podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 37a, § 35 odst. 2 a § 40 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 37a tr. zák. byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 37 T 72/2004, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 6 To 166/2005, jakož i další výroky, jež mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Týmž rozsudkem byl obviněný M. B. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby z dalších 37 dílčích skutků popsaných v obžalobě. V rozsudku bylo jednotlivě specifikovanými výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. ř. rozhodnuto též o uplatněných nárocích na náhradu škody. O odvolání obviněného M. B., jímž napadl výrok o vině pokusem trestného činu vraždy (bod I/43) a výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, odvoláních V. A., L. T. a odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněných toliko do výroků o trestu, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 7 To 115/2007, jímž ohledně obviněného M. B. podle § 258 odst. 2 tr. ř. z podnětu jeho odvolání a odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek v oddělitelné části týkající se výroku o vině v bodě I/43 stran pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, jímž byl poškozený P. K. odkázán s uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Poté odvolací soud v rozsahu zrušení nově podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodl tak, že obviněného M. B. uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., na částečně modifikovaném skutkovém základě, že „v době okolo 00.30 hodin dne 2. 10. 2004 v domě v obci K., po odstavení již odcizeného osobního automobilu zn. Ford Escort 1,6 v nedalekém H. parku, kdy byl po návratu do objektu domu přistižen majitelem P. K., a tomuto vyhrožoval zabitím, podařilo se mu utéci po rozbití okénka v kotelně a kdy byl P. K. pronásledován při útěku k odcizenému automobilu a bylo mu jím bráněno v odjetí údery kladivem do ramene, zasadil v úmyslu usmrtit P. K. bodnořeznou ránu nožem do přední plochy břicha s vbodem ve tvaru písmene „Z“, v důsledku čehož došlo k protnutí břišní stěny, průbodu žaludku, kličky tenkého střeva a přetnutí gastroepiploické tepny s následným krvácením do dutiny břišní, čímž byl poškozený bezprostředně ohrožen na životě a k jeho smrti nedošlo pouze v důsledku okamžitého operačního zákroku“. Za tento trestný čin a za zbývající trestné činy popsané v napadeném rozsudku soudu prvního stupně obviněnému uložil podle § 219 odst. 2 tr. zák., za použití § 37a, § 35 odst. 2 tr. zák. společný a souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon jej podle § 39 odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Poškozený P. K. byl se svým nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15. 1. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.). Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. B. následně dovolání, jimž toto rozhodnutí napadl ve výrocích o vině a o trestu. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především namítl absenci jeho úmyslu usnadnit napadením poškozeného P. K. jiný trestný čin jako znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. Podle názoru dovolatele není v obsahu tzv. skutkové věty napadeného rozhodnutí popsán ani pojmenován žádný trestný čin, k jehož usnadnění měl jeho údajný úmysl směřovat. V uvedené souvislosti zdůraznil, že trestný čin krádeže byl v inkriminovanou dobu již dokonán (což zřetelně plyne i z výroku napadeného rozsudku). To znamená, že jeho jednání nemohlo směřovat k „usnadnění“ páchání tohoto trestného činu. Naplnění této či jiné alternativy kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu přitom podle dovolatele nelze dovodit ani na základě ostatních skutkových zjištění soudů, která nejsou obsažena ve skutkové větě napadeného rozsudku. Dovolatel dále poukázal na to, že i při formálním naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby nebylo v souladu s nutností materiálního posouzení (§ 88 odst. 1 tr. zák.) možno dovodit podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Dovolatel totiž není „prototypem násilníka“, svého jednání litoval a zaslal poškozenému omluvný dopis. Přitom bylo třeba vzít zřetel i na skutkovou okolnost spočívající v tom, že dovolatel v inkriminovanou dobu reagoval na útok poškozeného kladivem. Výše uvedené skutečnosti měly podle dovolatele vést soud k tomu, aby použil nikoliv kvalifikovanou, ale základní skutkovou podstatu pokusu trestného činu vraždy. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byl podle dovolatele založen tím, že pod bodem I/43 (resp. pod body I/6-74) byl odsouzen pro trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., aniž by formulace skutkové věty napadeného rozsudku obsahovala popis skutku odpovídající ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., ze kterého by bylo možné dovodit naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty uvedených trestných činů. Dále namítl, že odvolací soud pozměnil formulaci skutkové věty a změnil právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem I/43 výroku o vině bez toho, že by provedl jakékoliv dokazování, přičemž se nejednalo o „formální nesrovnalost“ ani „formulační úpravu“, jak tyto změny odvolací soud nedůvodně označil. S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 7 To 115/2007, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil v obsahově navazující části výroku pod bodem I/43 též rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 3 T 1/2006, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že výhrady dovolatele zahrnuté do jeho mimořádného opravného prostředku zřetelně směřují prakticky pouze proti skutku popsanému pod bodem I/43 výroku o vině a jeho právnímu posouzení. Pokud obviněný napadl obecně i nesoulad mezi zbývajícími (chybějícími) součástmi popisu skutku ve výroku o vině a k nim příslušnými právními větami tohoto výroku, pak mu podle názoru státního zástupce nelze přisvědčit, neboť z popisu dílčích skutků zcela zjevně vyplývá, v čem spočívalo zmocnění se resp. poškození cizí věci a míra, v níž k těmto následkům došlo, jakož i skutečnost, že se tak v určitých případech stalo během neoprávněného vniknutí obviněného do domu či bytu jiného, a to zpravidla za užití násilí k překonání překážky, jež takovému vniknutí bránila. K námitce obviněného proti přeformulování skutkové věty v bodě I/43 výroku o vině státní zástupce uvedl, že rozdíl v obou formulacích je naprosto nepodstatný a obě varianty v zásadě shodně popisují skutkové okolnosti zjištěné dokazováním. Navíc poukázal na nepravdivost tvrzení dovolatele, že odvolací soud neprováděl žádné důkazy, a v této souvislosti poukázal na stranu 2 protokolu o veřejném zasedání ze dne 15. 1. 2008. Tyto námitky dovolatele tak jsou dle jeho názoru zjevně neopodstatněné a navíc nenašly odraz v petitu dovolání, který se dotýká opět jen jediného z dílčích skutků popsaných ve výroku o vině, jenž byl kvalifikován jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. Pokud jde o námitky dovolatele stran nesprávného právního posouzení posledně uvedeného činu, ani těm podle názoru státního zástupce nelze přisvědčit. V této souvislosti konstatoval, že obviněný sice tvrdí, že nebodl poškozeného nožem do břicha v úmyslu usnadnit jiný trestný čin (totiž krádež, jíž se právě dopouštěl na majetku poškozeného), ale na druhé straně nenabídl žádné jiné vysvětlení tohoto svého činu. V době útoku proti fyzické integritě poškozeného přitom ještě trestný čin krádeže jeho majetku dokonán nebyl, neboť pachatel se ještě nezmocnil osobního automobilu Ford Escort 1,6 a tento čin nedokonal ani poté, co bodl poškozeného, který mu v odjetí s osobním automobilem bránil i za cenu ohrožení vlastního života. Proto nelze souhlasit s názorem dovolatele, že by v tomto případě bylo vyloučeno jeho úmyslné zavinění zahrnující formální i materiální skutečnosti zvyšující společenskou nebezpečnost ve smyslu § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák. Tato kvalifikační okolnost byla bezpochyby formálně naplněna a při jejím materiálním posouzení podle § 88 odst. 1 tr. zák. nelze vycházet toliko z osobních vlastností obviněného, na které v dovolání poukazuje. Nelze totiž přehlížet fakt, že ačkoli byl vyrušen při vloupání do domu majitelem - poškozeným, při útěku před ním se ozbrojil nožem a měl v úmyslu svůj čin dokonat a odjet s odcizovaným automobilem navzdory tomu, že jeho majitel svůj majetek fyzicky bránil. Přitom mu nic nebránilo v tom, aby upustil od úmyslu zmocnit se předmětného automobilu a z místa utekl, čímž by očividně předešel fyzickému konfliktu s poškozeným. To však neučinil a pokusil se přisvojit si automobil poškozeného i za cenu vražedného útoku. K dovolateli samotnému poukázal státní zástupce na to, že jeho osobnost je charakterizována zatvrzelou speciální recidivou, neboť se navzdory soudním postihům neustále dopouští stejné majetkové trestné činnosti na úkor ostatních občanů. Z těchto hledisek je pak podle jeho názoru zřejmé, že dovolatelem zpochybňovaná kvalifikační okolnost je i z materiálního hlediska do té míry závažná, že právní kvalifikace tohoto dílčího skutku užitá v meritorním rozhodnutí je zcela správná. Své vyjádření uzavřel státní zástupce tím, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil současně i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.). Obviněný M. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.). Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Shora uvedený hmotně právní dovolací důvod obviněný uplatnil právně relevantně námitkami, že skutková zjištění soudů (obecně) ani popis skutku ve výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu neumožňují dovodit, že se pokusu trestného činu vraždy dopustil kvalifikovaným způsobem podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., neboť nemohl jednat v úmyslu usnadnit jiný trestný čin (trestný čin krádeže) za stavu, kdy v rozhodné době byl takový trestný čin ve skutečnosti již dokonán. Dovolatel relevantně namítl rovněž to, že soud nesprávně aplikoval ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., neboť podle jeho názoru nebyly dány okolnosti, jež by pro svou závažnost podstatně zvyšovaly nebezpečnost jeho činu pro společnost. Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům: Z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a úplná a odpovídající kritériím ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz str. 9) a z těchto skutkových zjištění pak vycházel i při vlastním (částečně odlišném) právním posouzení skutku. Skutková zjištění soudu prvního stupně podrobně popsaná v odůvodnění jeho rozhodnutí lze v podstatě shrnout tak, že obviněný (dovolatel) M. B. spolu s V. A. v noci ze dne 1. 10. 2004 na 2. 10. 2004 jednal tak, že v prvé fázi vnikl do garáže poškozeného P. K. v úmyslu zmocnit se cizí věci, což se mu částečně podařilo, když z garáže poškozeného odcizil osobní automobil a další věci. To však zřejmě nepovažoval za dostatečnou kořist, neboť se do domu opět vrátil s kuklou na hlavě za účelem odcizení dalších věcí. Při tomto druhém vniknutí byl však vyrušen poškozeným, utekl do kotelny, tam se zabarikádoval a ozbrojil se zde ležícím kuchyňským nožem. Následně rozbil okno a utíkal k autu, které odcizil. Poškozený, který si vzal z obavy před pachateli, kteří napadli jeho dům, do ruky kladivo, mu útokem tímto kladivem nijak nevyhrožoval ani je proti němu nijak nepoužil. Obviněný po opuštění domu neutíkal z místa činu, ale s nožem v ruce běžel k již odcizenému autu poškozeného, který se za ním vydal ve snaze získat svůj vůz zpět. Poté, co doběhli k autu, následovala druhá fáze jednání obviněného, kdy místo aby poškozenému auto vrátil, snažil se do něj nasednout a odjet. K obraně svého majetku, tj. k tomu, aby obviněnému zabránil s autem odjet, poškozený udeřil obviněného kladivem dvěma ranami do zad. Obviněný na to reagoval tím, že jej bodnul nožem do břicha, přičemž bodnutí zvýraznil pohybem ruky a způsobil tím ránu ve tvaru „Z“. Po tomto bodnutí poškozený upadl na záda a obviněný z místa činu utekl. (viz str. 135, 136 rozsudku). Soud dále zjistil, že bodnořeznou ranou nožem, která výše uvedeným způsobem proťala břišní stěnu, obviněný (dovolatel) způsobil poškozenému mj. průbod žaludku, kličky tenkého střeva a přetnutí gastroepiploické tepny, čímž ho bezprostředně ohrozil na životě. Ke smrti poškozeného přitom nedošlo jen v důsledku okamžitého operačního zákroku. Závěr, že jednání obviněného směřovalo - ve formě nepřímého úmyslu (§ 4 písm. b/ tr. zák.) - k usmrcení jiného, založil soud na povaze použitého nástroje (nože), části těla, proti které útok směřoval (břicho), na zjištěné intenzitě a způsobu použití nože, jakož i na ostatních okolnostech, za kterých byl čin proveden (viz str. 138). Jestliže si obviněný (dovolatel) zároveň byl vědom všech těchto rozhodných skutečností, pak musel být srozuměn i s tím, že u napadené osoby dojde ke smrtelnému následku. Pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřuje k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil, jedná-li zároveň v úmyslu získat majetkový prospěch, nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Se zřetelem k povaze projednávaného případu je třeba poznamenat, že v úmyslu získat „majetkový prospěch“ jedná pachatel v případech, kdy vražda směřuje ke zmocnění se cizího majetku. Pod pojmem „zakrýt jiný trestný čin“ se rozumí jednání pachatele, který se rozhodne po dokonání takového trestného činu poškozenou osobu usmrtit s cílem odstranit ji jako svědka, popř. odstranit i jiného (např. náhodného) svědka činu. Naproti tomu pojem „usnadnit jiný trestný čin“ se vztahuje k situaci, kdy k zavraždění má dojít v rámci přípravy, pokusu nebo již v rámci páchání jiného trestného činu, ke zlepšení podmínek pro jeho spáchání, nebo k odstranění překážek bránících v jeho dokonání nebo dokončení. V nyní projednávané věci nepovažoval odvolací soud za správný právní názor soudu prvního stupně, že obviněný (dovolatel) se pokusu trestného činu vraždy dopustil v úmyslu získat majetkový prospěch a současně i v úmyslu zakrýt jiný trestný čin. Podle odvolacího soudu bylo z výsledků provedeného dokazování zřejmé, že obviněný (dovolatel) jednal v úmyslu usnadnit jiný trestný čin. Tento závěr odvolacího soudu lze z výše uvedených důvodů považovat za správný, neboť zcela vystihuje skutková zjištění soudu prvního stupně (viz jejich rekapitulaci uvedenou shora). Dovolatel se totiž pokusil poškozeného P. K. usmrtit za stavu, kdy jinou trestnou činnost ještě nedokonal, neboť po vyvezení osobního automobilu z garáže se do domu poškozeného vrátil zpět s cílem v trestné činnosti pokračovat (tzn. jak v odcizování věcí, tak v porušování domovní svobody vniknutím do domu jiného). Při uskutečňování svého záměru byl poškozeným vyrušen a v tomto smyslu mu bylo bráněno, aby trestnou činnost dokonal (resp. i dokončil, když ohledně již odcizeného osobního automobilu dával dostatečně srozumitelně najevo, že se jej vzdát nehodlá). Dovolateli lze přisvědčit v tom, že popis skutku v napadeném rozsudku není zcela výstižný a do jisté míry je i zavádějící, neboť v tzv. skutkové větě rozsudku je použita formulace, že obviněný (dovolatel) jednal „po odstavení již odcizeného osobního automobilu“, aniž by ve výroku rozsudku bylo precizněji vyjádřeno, že se do domu poškozeného poté vrátil zpět, aby v trestné činnosti pokračoval. Tato nepřesnost však není v rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování vycházel, a proto nemá dopad na věcnou správnost jeho rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že dovolatel byl právem uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. Současně byla splněna i materiální podmínka pro použití kvalifikované skutkové podstaty předpokládaná v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Je totiž třeba vzít v úvahu, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě (§ 3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestných činů dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. přiměřeně R 34/1976 SbRt.). V posuzované věci o takový případ zjevně nejde, byť dovolatel dovedl své jednání toliko do stadia pokusu. Zejména způsob a intenzita vykonaného útoku za použití nože („rozpárání“ břicha poškozeného hlubokou ranou ve tvaru „Z“) i blízkost dokonání činu, kdy smrt poškozeného odvrátil jen rychle provedený odborný lékařský zákrok (operace), podle Nejvyššího soudu nedovoluje závěr, že by stupeň nebezpečnosti činu byl nižší než u nejlehčích běžných činů dané skutkové podstaty. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Jestliže dovolatel namítl, že výrok o vině v napadeném rozsudku je neúplný proto, že po zrušení výroku o vině v bodě I/43 z rozsudku soudu prvního stupně, nebyla do nového výroku zahrnuta jeho další trestná činnost (tj. trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák.), lze tuto námitku pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Napadené rozhodnutí však touto vadou zatíženo není. Nejvyšší soud zjistil, že pokud jde o bod I/43 výroku rozsudku soudu prvního stupně, dovolatel v rámci svého řádného opravného prostředku (odvolání) brojil pouze proti právní kvalifikaci týkající se pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. Tím vymezil rámec budoucího odvolacího přezkumu (§ 254 tr. zák.). Odvolací soud po zjištění vad, pro které tato část výroku nemohla obstát, pak postupem podle § 258 odst. 2 tr. ř. z podnětu jeho odvolání zrušil napadený rozsudek v oddělitelné části „ve výroku o vině ad I/43 pokusem trestného činu vraždy“ a dále v navazujících výrocích o trestu (zde též z podnětu odvolání státního zástupce) a o náhradě škody. Za těchto okolností mu pak nic nebránilo, aby se v novém výroku o vině omezil (v rozsahu zrušení) jen na výše uvedený pokus trestného činu vraždy, který mohl posoudit zcela samostatně, neboť předmětné jednání nebylo součástí pokračující trestné činnosti a z hlediska zásady o tzv. hmotně právní jednotě skutku nešlo ani o jednočinný souběh s pokusem vraždy a dovolatelem zmiňovanými dalšími trestnými činy. V tomto smyslu proto nelze považovat výrok o vině pokusem trestného činu vraždy za neúplný. Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud nemohl přiznat námitkám dovolatele (ani v jejich jinak podle § 265b odst. 1 písm. g/, k/ tr. ř. relevantně uplatněné části) žádné opodstatnění. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona rozhodl v posuzovaném případě tak, že se dovolání obviněného M. B. o d m í t á . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 15. října 2008 Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler